Dneska mě jedna babička dokonce pochválila, že jsem syna (1,5 hod) při záchvatu nechala ležet a odešla jsem (jen za roh) :-))
Jinak musím říct, že pohledy ostatních lidí ani nestíhám sledovat a v tom řevu většinou neslyším ani poznámky. Syna prostě vezmu a jdu. Maximálně řeknu nashledanou (třeba dneska v čekárně u doktorky).
Také mi nejvíc funguje ignorovat a být v klidu. Sprchu jsem zatím nezkoušela. Také občas pomáhá vysvětlit synovi v klidu, proč mu to nejde a jak to má udělat lépe, případně mu nabídnout pomoc (což většinou hlasitě odmítne). Ale někdy to funguje. Pokud to nezabere, odcházím. To zabere vždy.
Na vlastní uklidnění mi fungujou 2 metody, které střídám podle možností- udělám stojku a nebo si zpívám písničku z Balady pro banditu Zabili, zabili, chlapa z Koločavy. Je to sice morbidní, ale vždycky se uklidním a syna nezmidlím.
Předchozí