Přidat názor k článku Děti jako závaží

Milá Peto,
jsme pěstounská rodinu a tuhle otázku si kladu mnohokrát. Na jedné straně vnímám, že děti odešly z dysfunkčních rodin, že byly zneužívané, týrané a zanedbávané a že je pro ně NRP šance do života. Na druhé straně čím jsou starší, tím více si uvědomujeme, že dokud nebudou naše děti žít v míru se svými rodiči, nebudou žít v míru se sebou a svým okolím. A tím nemyslím fyzické kontakty, ale vnitřní klid a odpuštění. Pokud se náhradní rodině podaří dát dítěti dost sebedůvěry a jistoty, že je milováno, pak by teoreticky neměl být pro něj problém přijmout fakt, že jeho rodiče ve své rodičovské roli selhali, a odpustit jim. Jenže v praxi to tak snadné není. Moc se přimlouvám za to, aby druzí (myslím druzí v pořadí) rodiče přijali své dítě VČETNĚ jeho prvních rodičů - tedy faktu, že jsou, že mají své klady a nejsou zavrženíhodní. Co mě nesmírně trápilo u naší poslední přijaté dcery je to, že v DD stále poslouchala, jak je její otec špatný člověk, neplní své sliby, pije, je nespolehlivý, atd. Všechno je to sice pravda, ale myslím si, že pro psychiku dítěte neúnosná. Je u nás pátý rok, a stále pracujeme na tom, že její táta není špatný člověk...je to nesmírně těžké, a přitom nutné, protože ONA HO MÁ V SOBĚ.
Riziko vidím v tom, že nesmíme překročit tu tenkou hranici, která může vést k sebeobviňování typu "jestliže teda moji rodiče nejsou špatní, tak potom musím být tím špatným já, když si mě nenechali". Čím déle máme děti v NRP, tím složitější se mi celá problematika jeví.
Jedna z věcí, která je dle mého soudu rukou zdviženou pro NRP, je fakt, že mnoho selhávajících rodičů samo vyrostlo v DD nebo dysfunkčních rodinách. Už tento fakt sám o sobě by měl být silným argumentem pro to, aby dětem byla hledána přednostně rodina náhradní. V praxi to ale zatím nefunguje.