Děti jako závaží

Asi nás hned nenapadne, že „nechtěné“ jsou i děti žijící s matkou, nebo v úplné v rodině. Jak to prožívají? Kam až může vést pocit „nikdo mě nechce“? Stačí to jen odhalit? Jednají všichni zúčastnění v zájmu dítěte? A dá se dělat něco proto, aby „nechtěných“ dětí nepřibývalo? Nemají to napsané na čele. Rodiče i pedagogové na školách je hodnotí jako problémové - obtížně zvladatelné, sobecké, bezohledné, šikanující a bezcitné. Často až v péči odborníka vyjde najevo, že za negativními projevy chování se vlastně skrývá pocit méněcennosti a bezmoc. Jedná se o děti, o které se jejich rodiče ve skutečnosti nestarají (například samoživitelky bez zaměstnání, rodiče závislí na alkoholu, nebo velmi chudé rodiny s mnoha dětmi). Tyto děti „volají o pomoc“, protože se nejen cítí, ale mnohdy skutečně jsou - „nechtěné“. Některým to rodiče dokola opakují, jiné si až později uvědomí, že se krátce po narození staly břemenem, které „omezuje“ osobní svobodu matky, „ničí život“ otci, či dokonce „ohrožuje“ kariéru…

Na mě si čas nikdy neudělají

„Moji rodiče mají velkou továrnu. Protože jsou posedlí myšlenkou, že je každý chce okrást, dělají si všechno sami. Na mě si čas nikdy neudělali. Nechápu, proč vůbec chtěli, abych se narodila -do devíti let mě vychovávala babička. Když zemřela, přestěhovala jsem se k rodičům, kde se o mě starala chůva. I na úklid jsme měli hospodyni,“ svěřuje se šestnáctiletá Jitka. „Připadám si odjakživa nechtěná, trápilo mě to a cítila jsem se sama. Vždycky jsem měla spoustu drahých věcí, ale moje máma mě nepohladila, nepomazlila se, táta si se mnou nehrál. Kolikrát si ani nevšimli, že už jsem doma. Až když jsem se odstěhovala k příteli, tak se snažili zakročit - aby neměli ostudu. Ublížili mi a nemám je ráda.“

Zejména v období dospívání jsou děti vnímavější k projevům zájmu i nezájmu dospělých. Často utíkají z domova do jakékoli party, která poskytne, co jim chybí. Z pocitu „máma mě nechce“ se stává alibi a kruh se uzavírá.

„Ve škole všichni vykládají, jak se s rodičema nudí na dovolené, jak musejí na výlety a jsou z toho otrávení. Já to vůbec neznám. Nikoho nikdy nezajímalo, co mě baví, co umím. Táta bydlí jinde, nenavštěvuje mě a s mámou si nerozumíme. Nadává, že chodím do party, ale přitom si našla přítele a je ráda, když se doma neukazuju,“ svěřuje se třináctiletý Marcel. „Když jsem pár dní pryč, napíše mi omluvenku - aby měla klid. Doma se cítím sám, naštěstí mám starší kamarády, co mě chápou. “

Před čím utíkají?

Nejsou ojedinělé případy nedospělých dětí nejen ze sociálně slabých rodin, ale především z dobře finančně situovaných rodin, které se rozhodnou situaci řešit útěkem z domova. Před čím ve skutečnosti utíkají? Nejsou to jen problémy v partnerských vztazích rodičů, týrání, neúspěch ve škole a podobně. V pozadí těchto útěků jsou především zahanbující a ponižující pocity, doprovázené křivdou a přáním, aby se rodiče aspoň jednou trápili…

Přetrvávající pocit dítěte, že nikoho nezajímá, se nebezpečně projevuje jak v obtížném prožívání života, tak v komplikovaném vztahu k druhým lidem. Je základem budoucí neschopnosti vcítit se do bolestí a problematiky druhých a vede k bezohlednosti, která může časem vyústit v touhu někomu ublížit. Pokud takové dítě nepotká v budoucnu partnera, který mu dá pocit, že mu na něm záleží a vlastně mu pomůže celoživotně, pak to vede až ke krajním případům delikvence a trestných činů.

Šestnáctiletý Michal byl odmalička přesvědčen, že je „ničí“ - a prakticky na něm opravdu nikomu nezáleželo. Denně na sídlišti potkával dvě důchodkyně, které chodily venčit psy. Se závistí pozoroval, jak se svým domácím mazlíčkům věnují a měl vztek: psi můžou a já ne!? Jeho agresivita vzrůstala. Tento mladistvý byl nepodmíněně odsouzen na půl roku za to, že záměrně utýral psa…

„Během své čtyřicetileté praxe jsem pracovala s problémovými dětmi, delikventy i jejich rodinami a mohu jen potvrdit známou pravdu: pro zdravý psychický vývoj dítěte je nejdůležitější vědět, že někam patří a někomu na něm záleží. A klíčovou roli v tom hrají matky, “ říká psycholožka PhDr. Alexandra Ricklová. Některé podle jejích slov svůj chlad a nezájem vysvětlují tím, že k nim se doma chovali stejně: „Každý jedinec má jinou psychickou výbavu. Někdo se s tím vyrovná, ačkoli se mu nelíbí postoj rodičů nebo výchova a dokáže své chování korigovat, jiný to často i nevědomky přenáší na své děti. Dětská psychika je velmi křehká a zranitelná, ale dá se ovlivnit i v tom dobrém slova smyslu. Řada rodičů si však nenechá do výchovy mluvit - to je lidsky přirozené, o to víc pak záleží na profesionálním přístupu a trpělivosti všech, kteří s rodiči pracují.“

Děti, které nikdo nehledá…

Často je to právě vnímavý učitel, kurátor, či jiný profesionál, který odhalí pozadí problémů dítěte, ale není výjimkou, že jeho snaha a dobrá vůle nakonec narazí jak na nezájem rodičů, tak na nejednotný a nekoordinovaný přístup školy, příslušných institucí a neziskových organizací. Pokud není ohrožen život, nemá nikdo oznamovací povinnost. Všechny instituce a organizace jsou zavázány mlčenlivostí a není výjimkou, že upřednostňují svou prestiž před zájmy dítěte. Nedostatečně koordinované a roztříštěné jsou v případě ohrožených a znevýhodněných dětí i přístupy jednotlivých ministerstev. Jsme přebyrokratizovaný stát, v němž se jednotlivé věci „tlučou“. Není divu, že byla Česká republika několikrát vystavena kritice jak ze strany mezinárodních organizací a institucí, tak ze strany domácích odborníků, že u nás není respektována zásada „nejlepšího zájmu dítěte“ - dokonce není ani dostatečně zkoumána a analyzována z hlediska různých rizikových situací dítěte. Sociálně právní ochranu dětí zajišťuje v České republice přes dvě stě úřadů, to je přibližně 1600 sociálních pracovníků. V praxi to znamená, že na jednoho pracovníka připadá průměrně sto případů a není výjimkou, když jich některý kurátor má ještě víc. Přitom optimální počet sledovaných dětí je šedesát. Když se k tomu přičte, že osmdesát procent pracovní doby zabere administrativa, pak je víc než evidentní, že o dítěti se rozhoduje neúměrně dlouho a především na základě posudků, nikoli osobních kontaktů. A výsledek? Stoupající počet dětí, které nikomu nepatří a které nikdo nehledá…

„Mám tři sourozence. Rodiče se rozvedli, protože táta pil. Bydleli jsme v jedné místnosti, když večer přišel, rozsvítil, bil nás. Pak si máma našla přítele, kterému dávala všechny peníze. Neměli jsme pořádné oblečení, doma netekla voda, protože jsme neměli zaplaceno,“ vypráví třináctiletý Kája. „ Styděl jsem se chodit do školy. Když jsem se s mámou pohádal, že nic nemáme, protože naše přídavky ten její přítel utratí, řekla, že mě živit nebude a vyhodila mě z domova. Chvíli jsem spal po kamarádech, pak ve vybydleném domě. Neměl jsem co jíst, byla tam zima. Pak mi někdo doporučil kanál. Tam jsem bydlel skoro tři týdny. Pomýšlel jsem tam na sebevraždu - celou dobu mě nikdo nehledal… Když už se to nedalo vydržet, šel jsem na sociálku a prosil, aby mě dali do děcáku. Pan kurátor mě hrozně pomohl.“

Říká se, že koruna investovaná do prevence nahradí tisíce, které stojí následná péče a terapie. Ale je vůbec možné dělat nějaká preventivní opatření v případě dětí, které se staly závažím? Doktorka Ricklová k tomu říká: „Když vezmeme v úvahu, co dokázali v přípravě budoucích matek zdravotníci, tak vidíme, jak se v porovnání s fyziologickou přípravou psychika podceňuje, že v této oblasti neexistuje podobná koncentrace toho podstatného - tedy, co by měla budoucí maminka vědět o zdravém psychickém vývoji dítěte. Podle mého názoru by stačilo několik pravidel, které buď přijme, nebo ne, ale rozhodně by měla mít šanci se o nich dozvědět. Vždyť lidé bez pravidel nemohou existovat. Vezměte si například pravidla silničního provozu. Kdyby platila nějaká v oblasti vzájemné komunikace a chování, nevypadalo by to v některých případech, jako by někdo „zhasl“ červenou na všech křižovatkách…“