Nechtěné dítě

Ani nevím, kolik mi bylo, když mi mamka prozradila, že jsem se v jejím bříšku ocitla naprosto neplánovaně. Ona zrovna studovala 1. ročník vysoké školy, kterou ale už nikdy nedodělala. Ptala jsem se jí tehdy, jestli přemýšlela o potratu, ujistila mě, že ne. Ale já si to celé vysvětlila, jako že jsem nechtěné dítě, kvůli kterému se naši museli brát. Mezi našima to zrovna moc neklapalo. V dobách depresí jsem si to znovu vybavovala a vyčítala, že měla raději jít na ten potrat (naštěstí jsem jí to snad nikdy neřekla nahlas). Dnes už depresemi netrpím, naši jsou rozvedení a svůj vznik docela chápu. I mě potkalo neplánované těhotenství, aspoň jsem měla vysokou už za sebou. Brali jsme se v době, kdy jsem byla těhotná. Nikdo už se nebude zajímat o to, že jsme se na jaře stejně asi chtěli vzít, jen jsme to tedy o pár měsíců uspíšili, prostě jsme se podle okolí "brát museli". Vím, že si budu hodně dávat pozor na pusu, když jednou přijde na otázku, jestli jsme syna chtěli a plánovali. Řeknu mu, že my jsme ho zrovna v tu dobu neplánovali, ale on se přihlásil sám a byli jsme za to moc rádi. Vysvětlím mu rozdíl mezi nechtěným a neplánovaným. Tenhle příběh nemá nic společného s opuštěnými a opravdu nechtěnými dětmi, přesto jsem se tak v určitých dobách cítila.