Přidat názor k článku Děti jako závaží

Darunko, řešila jsem podobný problém před 16 léty. Nechtěla jsem se rozvádět, bohužel bývalý manžel se domníval, že ženská v domácnosti je méně než slepice a méně než služka. Čtyři roky jsem mu dávala šanci, přetrpěla jsem i domácí násilí, které se stupňovalo až do té míry, že jsme se s dcerou v noci zamykaly, aby nás můj tehdejší manžel nebil, když se vrátí ožralý v noci z hospody. Nakonec jsem se rozvedla, nebylo to k normálnímu životu. Podotýkám, že když jsem se vdávala, byl to vynikající chlap, pracovitý a skromný. Během nějakých 4 let se změnil k nepoznání. Po rozvodu mi bývalý manžel ze vzteku odmítl platit výživné a neplatí ho dodnes. Bohužel soudy ho všeomožně chrání. Například mi napsaly, že mi nemůže platit výživné, protože by pak neměl na hospodu a cigarety, což je jeho jediné kulturní rozptýlení!!!! Řvala jsem na soudu jako tur, řekla jsem přímo při soudním líčení, že by se soudci za tento rozsudek měli stydět, že je to urážka všech zodpovědných rodičů. Tato formulace byla předmětem mé stížnosti až na ministerstvu spravedlnosti. Předseda soudu, který s rozsudkem neměl nic společného, se mi omluvil, ministerstvo to dodnes zkoumá (je to víc než rok). Dodneška se soudím o výživné. A neustoupím ani o píď. Nejde o peníze, jde o princip. Ze zákona i z lidské slušnosti jsou prostě oba rodiče povinni se starat, tak proč bych měla okrást své dítě? Ve prospěch koho? Otce, který se o dítě 14 let nezajímá, 14 let ho neviděl a dítě z toho mělo v dospívání psychická traumata, že otec na něj zvysoka kašle?

Jinak otec se od nás po několika letech odstěhoval, musela jsem ho dát vystěhovat soudně. Dcera viděla, že za ní budu stát, že mi na ní záleží a že se o ni budu starat, jak nejlépe dovedu. Dokázala pak strávit, že jsem jezdila služebně do Německa a byla tam celý týden, kdy se o ni starala moje teta. Dokázala přežít pobyt na letním táboře, sama pak byla v 18 letech rok ve škole v Německu, aby se naučila jazyk. Dítě musí vědět, že alespoň jednomu z rodičů na něm záleží, děj se co děj. Nikdy bych otci nezakazovala styk s dítětem, ale nesměl by být v hospodě a otec by o dítě musel stát. Dneska můžu říct, že otec je dceři lhostejný. Léta ji neviděl (ona jeho ano, pozná ho, on ji ale ne. Viděla ho inkognito, on ji nepoznal).
Není to veselé, ale lepší, než otec-alkoholik a násilník a z něho zneurotizovaná matka s myšlenkami na sebevraždu.