Janino, to se dá pochopit, ale když se s tím velkým bytem nemůžou rozloučit, tak ať si nestěžují, že ho neutáhnou. Moje babička se taky rozloučila se 3+1, kde prožila poslední roky se svým starým tatínkem, s mužem, kde se scházela celá rodina, kde vychovala vnoučata, a vyměnila ho za 1+1... a vsadím se, že to pro ní vůbec nebylo lehké. Taky musela oželet fůru nábytku, ale hlavně vzpomínek. Nemyslím si, že bych nedokázala se starými lidmi cítit, jenže skutečnost je prostě taková, že mají právo volby - buďto jít do menšího, anebo se dobrovolně uskrovnit, aby mohli platit velký. My bychom jejich velký platili rádi, ale jaksi si ho s námi nikdo nevymění, i kdyby to bylo technicky možné (zkoušeli jsme to přes realitku) a domácí to dovolil... a koupit byt s věcným břemenem, to se snad týká jen situace, kdy jde do privatizace celý barák, ve kterém bydlíš, ne?
Předchozí