Přidat názor k článku Diagnóza vývojové poruchy: dobrý pomocník, ale nebezpečný pán

Souhlasím s tebou a myslím si, že diktátů by mělo být naopak víc. Krátký diktát každou hodinu je podle mne lepší než dlouhý jednou za měsíc. Čím víc je známek, tím jsou podle mne objektivnější. (Jeden rok tohle praktikovala naše matematička a za ten rok jsem matematiku uměla nejvíc. Tím, že se psala každou hodinu desetiminutovka, se vlastně opakovala minulá látka a znalosti na sebe navazovaly, skoro vůbec jsem se nemusela doma učit. A při celkovém hodnocení byla spousta známek, ze kterých se vycházelo, přičemž k výjimečným ať už dobrým nebo špatným se nepřihlíželo.) Čas na diktát by měl být takový, aby dítě mělo čas chvíli přemýšlet ale zas ne třeba půl hodiny. A s přihlédnutím k tomu, že některé děti jsou rychlejší a některé pomalejší. Co se týká disleksie, tak tam by měla učitelka přistupovat individuálně, měla by vědět, které chyby jsou způsobeny disleksií a které neznalostí.
Když je dítě kvůli disleksii neschopné zvládnout pravopis, tak holt nikdy z jazyka nemůže mít jedničku. Povolení hledat v pravidlech bych dala v případě, kdy se píše třeba hodinová slohová práce. Když si není jisto jednou věcí, vyhledá ji, ale kdyby mělo hledat každé druhé slovo, už nestihne napsat pořádný sloh, takže buď to napíše s chybami nebo to nebude slohově stát za nic.