Přidat názor k článku Jak zápasím s poporodní depresí

Pamatuju si, když jsem byla hodně mladá, jak moje nejlepší kámoška- těhotná asi v osmém měsíci - seděla doma na posteli a brečela, že je to přece hrozné, když může být každou chvíli válka a ty bomby nás všechny zabijou a roztrhají a na co, že je vlastně těhotná, když to stejně nikdo nepřežije.
Já jsem se tenkrát smála jako blázen a brala jsem to jako veselou příhodu z natáčení. Smích mě přešel o dost let později, když jsem přicupitala s manželem a novorozenětem domů a položila mimino do postýlky. Najednou mě chytla tak strašná depka, že tohle teda absolutně nezvládnu a že není ve vesmíru živáčka, který by mi pomohl. První tři měsíce byly pro mě fakt očistec - plouhala jsem se jak tělo bez duše, nejedla jsem, ani moc nespala a vlastně už dneska ani pořádně nevím proč. Mimino nijak extrémně nebrečelo a budilo se na krmení tak dvakrát, třikrát za noc - což je celkem brnkačka.
Vše jsem si začala užívat až tak kolem jeho půl roku, když to ze mě všechno spadlo.
Myslím si, že my lidi - tedy v tomto případě matky - platíme daň za tu naši nejvyvinutější nervovou soustavu a nejdokonalejší mozek ze všech tvorů. Nezdá se, že by to byla vždycky výhoda. Dokážem si ty nervy tak přetížit a dokonalý orgán mozek taky, že nás potom neposlouchá a dělá si, co chce.
Je to opravdu nepříjemná věc, nedá se to vůlí zvládnout a trvá hodně dlouho než depka ustoupí. Není na to recept, ale myslím si, že nejvíc pomůže mít kolem sebe jiné lidi, nebláznit jen kolem miminka, ale dál žít i svůj vlastní život.
Proč by si člověk nemohl i po miminu jít zaplavat a pokecat apodobně, nakonec
my jim sice poskytly tu tělesnou schránku a pomohly jim na svět a krmíme je atd., ale jsme druh oboupohlavní a taky máme ještě babičky a dědečky a tetičky, tak ať z toho taky něco mají, ne?