Přidat názor k článku Sám doma

Ahoj,
svou dceru doma samotnou nenechávám. Když jí byl měsíc, manžel se vyboural asi 100m od domu, volal, ať přinesu lopatu (loňská zima byla na sníh a led velmi bohatá). Dceruška spala, bylo 5 hodin ráno. Všechno se ve mě sevřelo úzkostí, když jsem musela volit mezi tím, jestli půjdu vyprošťovat manžela (taky mu mohlo něco být, do telefonu byl zmatený), nebo budu s dceruškou doma. Vyřešila jsem to tak, že jsem hodila lopatu před dveře, zavolala mu, že jestli je OK, že ji má nachystanou a nehnula jsem se z domu (doufajíc, že někdo pojede kolem a pomůže mu - jel, pomohl). Nevím, jak bych reagovala, kdyby se nemohl dostat z auta, nebo byl zraněný. Dát malou do kočárku a jet tam s ní? To by mi ji na té silničce mohl někdo srazit. Nechat ji doma a doufat, že se nic nestane? Co když se stane. Nechat manžela umřít pár metrů od domu? Strašné! Doufám, že to nikdy řešit nebudu.
Moje mám často vzpomíná na situaci, kdy byla má setra (asi pětiletá), nemocná a máma s ní byla doma. Ten den byla hrozná zima a vítr, setra měla vysoké horečky. Máma musela do obchodu pro chleba a rohlíky (možná si to ještě pamatujete, za totáče, kdo si nevyzvedl objednané pečivo do 9, našel už je prázdné regály). Nakonec se rozhodla sestru nechat doma, protože k obchodu je to asi kilometr a když pojede na kole, bude brzy zpět. Pustila jí v televizi pohádku, napustila do lavoru vodu a dala jí do ní hračky, všechny dveře pečlivě zavřela, zabavila ji a vyrazila. Když se vracela zpátky už z dálky viděla, jak setra s velikým pláčem, v pyžamku, jednou botou obutou, druhou botou v ruce jde po silnici sněhem mamce naproti. Nikdy víc jsme už sami doma nezůstali, neprobudili se do prázdného domu a přesto to z mámy nevyprchalo a často to znovu vypráví a dosud se s tím nevyrovnala.