Přidat názor k článku Diagnóza vývojové poruchy: dobrý pomocník, ale nebezpečný pán

Ono to není tak jednoznačné. Musím přiznat, že při čtení těchto zkušeností s diktáty mě jímá hrůza, na naší škole je totiž naprosto běžnou a povinnou praxí, že dyslektici a dysgrafici mají určité úlevy, buď jen doplňují daný jev do předtištěného či předepsaného textu anebo píší třeba každou druhou větu nebo jen půl diktátu.
A že by byly diktáty holý nesmysl, s tím nesouhlasím, nesmějí být ovšem jediným ukazatelem schopností žáka, a navěřím tomu, že tomu v dnesšní době ještě někde tak je! Na co jsou slohy? Čtení - práce s textem? Mluvní cvičení? Atd. atd.!
Na včechno, co se děti učí, je potřeba trochu toho drilu, stejně, jako se učí matematické spoje, aby automaticky věděly, kolik je 6x9 nebo 42:7 a nemusely se stím pokaždé počítat, stejně tak se učí psané podoby slov a uplatňování gramatických pravidel! Copak vy snad pokaždé přemýšlíte nad každým slovem, které píšete? To snad ne, pokud opravdu nejste těžcí dyslektici! Jen nad některými obtížnými nebo cizími, a proč? Protože to máte zažité ze školy!!! Naopak, dyslektici a dysgrafici potřebují ještě víc (rozumnou formou samozřejmě) drilu, kdy píší slova několikrát za sebou, až se jim upevní...aby pak nad nimi nemuseli přemýšlet!!
Já jsem měla ve třídě osm uzných dětí se SPU a když jsem chystala diktát, dělala jsem jeden pro třídu + 8 dalších každému "na míru", podle míry a druhu postižení..ale pracovat museli, nesmějí si zvykat, že jim bude někdo pořád ulevovat, že se na poruchu budou vymlouvat! To dovedou spíš rodiče, kolikrát si vydupávají v poradnách nějakou diagnózu a myslí si, že jejich dítě pak bude mít lepší známky bez námahy...to jsem zažila mockrát! "paní učitelko, ale on nemůže dostat trojku, on je dyslektik!" Dobře, ale to neznamená, že nemusí dělat domácí úlohy, nenosit pomůcky a v hodinách nic nedělat...
Trochu jem se rozkecala, ale vadí mi, když někdo vidí věci moc jednostranně a svaluje vššechnu vinu na školství nebo učitele. Je spousta dyslektiků, kteří díky pečlivé práci rodičů dělají obrovské pokroky a spousta "jakodyslektiků", kteří mají papír, aby nemuseli nic dělat. Velký omyl rodičů, s těmito dětmi se musí pracovat daleko víc, navíc specifickým způsobem!