Přidat názor k článku Jak jsem se ztratila

Musím s Vámi souhlasit, třebaže jsem mladší matka. Mám dvě děti, kluka 6 a půl a holku 3 roky. Oba jsou divocí mají svoji hlavu a svůj svět. Jdou po ulici a jsou z nich koně, nevnímají nic kolem sebe klušou jako koně, řehtají, potřásají hřívou - no prostě naprosté vžití do role. Z tohoto důvodu mám strach pouštět kluka samotného i jen ke kamarádovi, který od nás bydlí pouhých padesát metrů a s jeho maminkou máme domluvený signál, že dorazil v pořádku. Nevím, jak dlouho dětem vydrží tenhle svět fantazie, na jednu stranu je to krásné a na druhou nebezpečné. Obávám se, že jsem natolik úzkostlivá, že jej budu vodit do školy a ze školy přinejmenším do devíti let a ztrapňovat ho tak před kamarády, právě proto, že vím, jak je důvěřivý a ochotný každému pomoci. Spíš něž trénink, jak se má chovat on, bych jej potřebovala já - jak naučit děti samostatnosti a nepřijít o nervy a jak jim vysvětlit, že ne každý, kdo hezky vypadá a usmívá se a hezky mluví
je opravdu hodný. Když ve všech pohádkách je krásná princezna hodná a škaredá ježibaba zlá. A co se týká pouštění dětí samotných, ať už pěšky nebo na kole, každá maminka ví, jaké její dítě je a zda mu může důvěřovat či ne.Takže nikoho nemůžu posuzovat, jak má dítě vést k samostatnosti. Vždy je to sázka do loterie a jen doufám, že všechny příběhy, kterak se nám naše dítko ztratilo, budou i nadále končit dobře a my si budeme léčit jen rozklepaná kolínka. Za to, že se dětem nic nestalo, a že jsou zase o krůček moudřejší to stojí!