Jak jsem se ztratila

Dcera chodí do 2. třídy. Je jí 7 let.

Když šla do školy, podařilo se mi sehnat práci v jedné kanceláři jen dvě zastávky autobusu od její školy. Byla to pro mě úleva, vědět, že kdyby se něco stalo, jsem jí nablízku.

Díky mé hodné vedoucí si můžu občas dceru vzít odpoledne do práce, v polední pauze jí odvést na kroužek, prostě maximální vstřícnost.

V září začala dcera smlouvat, že už je velká a že už by občas za mnou do práce přijela sama.

Po několikadenním tlaku jsme podlehli a povolili. Zakoupili jsme ale pro jistotu mobil a dcera měla nakázáno volat, kdyby něco. Určili jsme jasná pravidla, na lístečku u průkazky měla napsána dvě čísla autobusu, kterými se dostane ke mně do práce.

Všechno fungovalo asi dva měsíce výborně.

Pak přišel osudný pátek.

Dcera měla přijet za mnou ve 13:30, protože končím v pátek ve 14:00 hodin.

Ve 13:30 mi volala, že nastupuje u školy do autobusu. Uběhlo 5 minut a přijely dva autobusy.

Volám jí zpátky a ptám se, kde je.

Ona: "Maminko, já jsem se ztratila."

Já (klidně): "Dobře, popiš mi, kde jsi, jak to kolem vypadá?"

Ona: "Sedím v autě u jednoho pána."

Já (panika, hrůza děs): "Cože!!!?"

Ve sluchátku slyším, jak pán říká: "Řekni mamince, že jsme u ní v práci za chvilku, čekáme u závor."

Já: "Ano, slyšela jsem pána, jdu vám naproti ven."

Ty 3 minuty, než přijelo auto, byly snad nejhorší v mém životě.

Pán byl postarší a na zadním sedadle sedělo mé uplakané dítě v autosedačce. Oddechla jsem si.

Má autosedačku = má děti. Není úchylák. Poděkovala jsem, ale pán jen mávl rukou a odjel.

Odvedla jsem dceru do kanceláře, objala jí a řekla: "Slib mi, že už nikdynikdynikdy nevlezeš k nikomu cizímu do auta. Vždyť jsem tě to tolikrát učila."

Ona: "Slibuju, maminko. Měla jsem hrozný strach, že už tě nikdy neuvidím."

A pak jsme se obě rozbrečely.

Až doma mi dcera v klidu pověděla, jak to vlastně bylo.

Spletla si autobus, který hned za školou zatáčí a jede do jiné městské části. Další zastávku má asi po 2 kilometrech. Hloupá náhoda.

Tam vystoupila a rozhodla se, že se vrátí pěšky. Došla ale jen k první křižovatce a pak už nevěděla, jak dál. Chtěla mi zavolat, ale já jako na potvoru měla jiný hovor a telefon nebrala. Začala plakat, ale pak ji napadlo, že zazvoní u jednoho z domů u silnice.

"Tak jsem tam maminko zazvonila a když ven vyšla paní, zeptala jsem se jí, jestli nemá auto a jestli by mě nemohla odvézt k tobě do práce."

Paní byla tak hodná a poslala manžela. A dál už to víme.

Tohle všechno se seběhlo neuvěřitelně za pouhých 5 minut.

A já děkuju všem andělům strážným, kteří v té době bděli nad mojí holčičkou.

A taky děkuju tomu neznámému pánovi a jeho manželce.