starší matka s troškou do mlýna ...

Jsem poněkud starší matka - na krku mám 39 let a 3leté dítě.
Všechny maminky bych chtěla ubezpečit, že stačí 10m nebo chcete-li to v čase 5 sekund. Na takové malé dítě je vzdálenost 300m poměrně dost dlouhá, řekla bych. Jistě, i prvňáci chodí sami. Ale jak to dopadá ... někdy. Ono úplně stačí, když na toho vašeho drobečka někdo přes silnici zavolá, nějaký kamarád. A neštěstí je na světě. Ve třetí třídě mi tímto způsobem auto usmrtilo spolužačku. Byla vzdušnou čarou asi 50 m od baráku, kde bydlela, jiná spolužačka na ni zavolala přes ulici a Andrejka se rozběhla, aniž by se rozhlédla. Bylo jí 9 let. Určitě jí doma vštěpovali, že se má rozhlížet apod. Potíž je v tom, že malé dítě neuvažuje jako dospělý člověk.
Já mám s prvními dvěma dětmi taky historky, jak se ztratily. Děti jsou necelé tři roky od sebe, syn měl necelé 4 roky, dcera byla v kočárku. Vraceli jsme se z nákupu, bydleli v přízemí. Syn chtěl být ještě venku s kamarády na písku, tak jsem řekla ať počká, že mu přinesu kbelíček a tak. Záležitost na 5 sekund. Když jsem se vrátila, syn nikde. Já s kočárem lítala jak pitomá kolem baráku. On za tu chvilku stačil oběhnout dvůr a přejít poměrně frekventovanou silnici u autobusového nádraží. Strachy jsem se málem pos.... Ulevilo se mi, když jsem na protějším chodníku viděla starší paní, jak drží za ruku mého syna a neví, co má dělat. Myslela si, že mu maminka ujela autobusem. Můj syn byl vůbec koumák, to si jednou vyčíhl, kdy jsme se vraceli z krámu zase, odemkla jsem byt (v přízemí), on vešel dovnitř, já se vrátila na chodbu pro dceru v kočárku a nákup a než jsem se otočila, zabouchl mi dveře před nosem a ještě otočil klíčem v zámku. Tudíž byl zamčený sám doma, klíče uvnitř a já na chodbě s miminem a nákupem. Riskla jsem to a přes dveře mu řekla, ať otočí klíčem. Bylo to 50:50, jestli zamkne na 2. západ nebo odemkne. Naštěstí se podařilo a otočil na správnou stranu. (Druhý den jsme namontovali na dveře zvenku kliku místo knoflíku.) Mám historku i s dcerou, bylo jí 6,5, bylo to o prázdninách, měla jít do 1.třídy. Byli jsme v Itálii na pláži u moře. Já se synem jsme zůstali na dece a manžel s dcerou odběhli přes cestu do kempu pro něco. Musím předeslat, že dcera je "beran", takže zásadně dělá co chce ona, ne co jí říkají druzí. Čili otci u stanu řekla, že dojde na deku sama horní cestou, on chtěl jít spodní cestou. Samozřejmě, že cestu znala, ale potíž byla v tom, že jak se vracela, tak já byla se synkem zrovna ve vodě a znáte to - na pláži jeden ručník vedle druhého, slunečník vedle slunečníku, zkrátka nás z té horní cestičky neviděla a jaksi nás přešla. Sice nás hledala, ale zrovna jsme byli v tom moři a tak nás na dece neviděla. Já najednou vidím přicházet manžela samotného, lezu z vody a ptám se, kde je dcera a on na to, že už šla, že tu musí být někde ... Následujících cca 10-15 minut bylo skutečně smrtelných. Rozdělili jsme se a každý běžel hledat na jinou stranu, já se synem podél moře každý na opačnou stranu a manžel běžel zpátky do kempu ke stanu. NIC. Brečela jsem a nevěděla co mám dělat. Tak ještě jednou jsme se rozběhli na všechny strany. Šla jsem pořád dál a dál a dál, lidí ubývalo, blížil se konec pláže. Byla jsem šílená strachy. A najednou ji vidím, jde proti mě, sandálky v ruce a brečí ... Dopadlo to dobře. Ale nemuselo. Ani v jednom případě.
Ale proč vám to, holky, píšu. Proto, že fakt stačí vteřina, okamžik, nějaká blbá náhoda, cokoli ... Jsem poučená po zbytek života a tu svoji malou tříletou budu chránit jak budu umět. Proto se , my starší matky, zdáme takové úzkostlivé a starostlivé. Protože zkrátka už VÍME. Už máme něco za sebou, už jsme se třeba setkali s obtěžováním dětí, se smrtí apod.