Re: pořád jsem si říkala-mně se to stát nemůže..

Dcera se mi ztrácela jeden čas, dá se říct, pravidelně v hypermarketu. Prostě si vyšla na procházku :) Uměla čerstvě chodit a bylo pro ni vrušující vypravit se někam sama. Uhlídat jí bylo těžké a po několikerém ztracení se, už byla skoro rutina nechat jí vyhlásit. :) Zjistila jsem, že ostraha v hypermarketu, kde se to dělo, je ale fakt ostražitá. Skoro vždycky jsem už dceru našla v inforamční kanceláři, kam ji některý ze strážců odvedl. A stávalo se, že naopak hlásili, aby se dostavila maminka, když jim dcera řekla, jak se jmenuje.... :) Tohle jsem brala docela s humorem.

Také nám to ale jednou udělala na letišti v Carracasu, to už bylo hustší. Hledali jsme ji jak blázni a nakonec jsme ji spatřili, jak se spokojeně vrací z venku! do letištní haly... uff.