Re: panika

Tak tohle dobře znám. Mám dvě děti. Syn v té době pětiletý, dcera něco přes 1 rok. Usadili jsme se u dětského brouzdaliště. Syn chtěl do vody, dceři jsem ještě dávala čaj. V brouzdališti mu byla voda jen nad kolena, stále jsem na něj viděla, tak proč ne. Když jsem zandavala flašku do tašky, dcera se rozběhla k další dece za jakousi nafukovací hračkou. Šla jsem ji odlovit. Nebyla to určitě ani minuta, ale spustila jsem brouzdaliště z očí. Když jsem se chtěla i s dcerou připojit k malému, zjistila jsem, že tam není. Nejdřív jsem si myslela, že jsem ho přehlédla. Brouzdaliště bylo dost velké a dětí tam bylo taky dost. Pak jsem si jen říkala, že nesmím panikařit a snažila se přijít na to, kde by mohl být. Nebyl u zmrzliny, u stánku s občerstvením...Všude jen plno lidí, mezi kterýma bych těžko našla dvoumetrovýho chlapa natož našeho drobka. Takže jsem panikařila. Byla jsem přesvědčená, že náš syn by nikam sám nešel, bylo mu to často zdůrazňováno a do té doby na něj byl spoleh. Takže jsem byla přesvědčená, že ho odvedl nějakej pedofil. Nebudu to prodlužovat. Našeho Páťu našel manžel stát spokojeně po krk ve vodě velkém bazénu. Prý už se v malém nudil, tak si šel zaplavat (neumí). A to se do té doby vody docela bál, takže by mi ho tam ani nenapadlo hledat :o( Celé to trvalo asi čtvrt hodiny a já zestárla tak o 10 let.