22.1.2007 2:24:22 cindirella
pocit bezmoci
docela chapu ten pocit bezmoci. Kdyz bylo memu druhemu synovi asi 4 roky, byli jsme v obchodnim dome v Havirove nakupovat. Ja ho drzela za ruku, ale to vite, kazde dite se krouti, skube " a mami, divej, kup mi tooo". vsak to znate. No a ja ho porad popohanela, pojd, pojd a chvili jsem sla asi metr pred nim s tim, ze jsem se porad otacela. No a najednou on nikde. Volam ho, koukam okolo, nic, tak jsem se vratila do hrackarstvi, myslela jsem, ze se tam vratil, protoze chtel strasne nejakou hracku, uz nevim, ktera vlastne tenkrat byla v kursu. No proste syn nikde, behala jsem po celem obchodaku, prodavacky zalarmovaly lidi, co pracuji ve skladech, tedy v prostorech, kde zakaznici nechodi a nic. V te dobe byly noviny a TV plne zprav o unoscich deti a prodeji organu k transplantaci. Bylo to zhruba pred 15 lety. Ja jsem zacala litat od jednoho domu ke druhemu v okoli obchodaku ale beznadejne. Ten pocit se neda popsat. Nadavala jsem si, ze jsem ta nejhorsi matka na svete...Pak mne napadlo, ze mozna mne taky hledal a kdyz nenasel, sel k babicce. Ona bydlela asi 5 minut od obchodaku. Tak tam jdu, rikam, co se stalo a jestli neni u ni. Takze jsme byli zalarmovani vsichni, ja a tchyne s thanem. Pak tchyne rekla, uklidnise, ja zazvonim k tobe domu od sousedky a reknu synovi (tedy manzelovi co se deje) pak se vratila a rika, klid, vsechno je v poradku, syn je uz davno doma. Ja vytrestila oci, jakto, jak je to mozne. Bylo, ja ho totiz hledala asi hodinu no a on, kdyz mne nenasel, tak se proste vydal zpet stejnou cestou, kterou jsme pokazde pravidelne chodili z naseho bydliste do centra. Tedy po chodniku, pamatoval si prechody a kdyz zazvonil u nas doma a manzel rozespaly otevrel, syn sel dovnitr a myslel, ze ja jdu za synem po schodech. Tak se zase spat. No a pak ho vzbudila tchyne, jestli je syn doma, tak byl prekvapeny, proc se pta. Tak se pak ptal syna, kde je maminka a on se teprve doma rozbrecel, ze jsem se mu ztratila a ze sel po ceste, kterou si pamatuje, jak chodi s maminkou na prochazku a do mesta. Rikal - ja jsem sel po chodniku a kdyz nejelo auto, tak jsem utikal rychle na druhou stranu a pak jsem sel kolem moji skolky. Ja jsem tenkrat dekovala bohu, ze si syn dokazal zapamtovat cestu, protoze syn mel az do svych 7 let invalidni podporu pro mentalni retardaci. Kdyz jsem tuhle prihodu rikala jeho lekarce - psychiatricce, ke ktere jsme dochazeli, rikala, ze tyhle deti maji velice dobrou orientacni schopnost...
ale nedokazete si predstavit ty vidiny, ze je syn nekde pod schodama rozpitvan pro organy k transplantaci......brrrr
Odpovědět