Re: no nevím,

Chápu ten strašný strach a pocit bezmoci a zoufalství. Jednou jsem šla se synem domů od pískoviště, které máme před domem (20 m). Ondra (bylo mu tak 1,5 roku) čekal před vchodem na takovém tom odstrkovadle a já se jen otočila, řekla holkám nazdárek a vzala kočár. Otočím se zpět a koukám dítě nikde. Nejdelších pár minut v mém životě. Proběhla jsem celé okolí a pak celá zoufalá jsem poprosila nějaké holky na kolečkových bruslích, ať mi pomůžou, že jsou rychlejší. Další chlapeček se běžel mrknout k lesu a já tam lítala jako pošuk. Najednou koukám, motorka před dalším domem a Ondra v baráku a kouká tam jak se instalují nové poštovní schránky. Úleva - hrozná a zároveň jsem byla naštvaná sama na sebe a moc. Teď už vím, že se opravdu jedná o vteřiny. Hned jsem svojí příhodu sdělila manželovi, aby taky věděl, že musí mít oči na šťopkách.