panika

Tak ten šílený pocit paniky, strachu a téměř zástavu srdce, dechu a vůbec šok jsem taky zažila. A musím podotknout, že jsem na děti dost opatrná.
Dceři bylo 5 let, synovi 8 a letní horký den jsme si chtěli užít na koupališti. Lidí tam bylo šíleně moc, takže jsme si vybrali jako vždy dobře zapamatovatelné místo hned u dětského bazénku, ať na dceru dobře vidíme z deky. Malá šla hned do vody, my ještě chvilku lenošili na dece a dopřevlíkli se do plavek a šli za ní. Jenže...ouha, kde je? Byly to snad 2 minutky, pořád jsem na ni viděla a teď nikde. Hledala jsem ji, obešla celé brouzdaliště, ještě jsem byla v klidu, ty holčičky vypadají všechny v plavečkách podobně a bylo jich tam jako smetí. Jenže nic. Tak honem na deku pro manžela, syna a teď už jsem byla na infarkt. Oběhli jsme celý malý bazén, velký, běžela jsem i na záchod a zase zpátky, nic. Do hromady to trvalo asi 5-10 minut, ale zestárla jsem hrůzou o sto let. Už jsem se rozbíhala, že ji nechám vyhlásit rozhlasem, ale to už nám šla na proti paní a vedla uplakanou malou za ruku, že zabloudila mezi dekama.
V životě na to nezapomenu!