Přidat názor k článku Jak jsem se ztratila

Máme dvě děti v pěst. péči, 9 a 5 let. Starší šikovný, samost., snažíme se poučit, zná adresu apod. Naše poučení a rady byly užitečné, ale stejně to mohlo dopadnout špatně a ten pocit byl hrozný. Byl na výletě(spousta dospělých, předala jsem ho osobně na nadraží dospělému, a vzala si od něj telefon. č. pro případ). Při cestě se rozdělili, malý chtěl dohnat první skupinu, a dospělí s kterými byl to dovolili. Asi neodhadli vzdálenost mezi první skupinkou, zkrátka se ocitl na lesní cestě sám. Našla ho paní s kolem, která se velmi rozčilovala, že ho pustili samot. a chtěla ho odvést na nádraží (malý řekl, kam přijeli). Skupinka ho už hledala, byly to také dvě tři minutky, ale ..., náš poučený kluk, nechtěl s paní jít, ani se bavit (nesmí se bavit s cizími lidmi, mobil neměl, číslo na někoho z dospělých také ne). Paní to myslela dobře, chtěla pomoci, kluk věděl tel.č.na tatínka do práce - často mu volá (manžel ale byl už v té době z práce doma). tak kolegové v práci horko těžko sehnali číslo k nám domů, zavolali, řekli,že se nám kluk ztratil na horách a má ho jedna paní a řekli její tel. číslo. Já doma a syn na horách s cizí paní, ztracen lidem s kterými byl. Prima situace. Já volala paní a mluvila se synem, lidem s kterými syn měl být. Spojili se navzájem, paní jim syna předala. (když syn věděl,že paní mluví s tatínkovým kolegou a že se za chvíli spojíme, šel s paní dolů směrem k nádraží, skupinka co ho hledala se mu tak nechtěně vzdalovala). Vše dobře skončilo, líbilo se mi, že sym sice brečel, ale snažil se - věděl, kam přijeli, že šli po zelené značce, i to č. do práce k tatínkovi dal dohromady. Neměl se vzdálit od dospělých a oni neměli připustit ani na chvíli, že by první skupinku doběhl, stačí i pár minut. Doufám, že to bylo první a poslední ztracení našich dětí.