Přidat názor k článku Jak jsem se ztratila

Naprosto rozumím tomu, že se dítě ztratí a divím se, že má dvě velmi čilá a temperamentní koťata to ještě nepostihlo. Vzhledem k tomu, že dlouhé chodby v hypermarketech považují za skvělé rozběhové dráhy a regály za báječné schovky nás to zřejmě dříve nebo později také čeká. Proto jsem učinila následující opatření:
Tříletý Matýsek ví jak se jmenuje, kde bydlí, jak se jmenuje máma a táta.
Ví, že v případě ztracení se má snažit zachovat klid, vyhledat paní s malým dítětem, kočárkem či kohokoli v uniformě (učíme se rozeznávat policajtské, hasičské,uniformy pokladních v obchodě atd.)a říct, že potřebuje pomoct. Ví, že kdyby se ztratil v tramvaji či autobuse, má jít za řidičem, v metru má potuchy o tom, že v kukaních se nachází dozorce (zda by ho zvládl vyhledat, pochybuji, ale aspoň něco).
Ví, že se nesmí bavit s cizími lidmi, kteří ho sami osloví a cokoli po něm chtějí (zda by to splnil, nevím).
Zná okolí našeho domu, vždy, když jdeme z procházky, nechávám ho, aby mi říkal, kam máme odbočit, kde přejít ulici atp., abychom se dostali domů.
A nakonec vždy když jdeme kamkoli do města, jedeme dopravním prostředkem nebo jdeme jinam než před dům, dávám oběma dětem do kapes cedulku s jménem a telefonními čísly na mne, manžela a babičku (Matýsek ví, že ji má ukázat nálezci).
Teď už zbývá jen doufat, že budeme dostatečně ostražití a tohle všechno děti nebudou nikdy potřebovat.