Přidat názor k článku S kočárkem jako se psem

když mám jít se svým devítiměsíčním klukem kamkoliv jinam než na zdravotní procházku po dobře známých cestách okolo baráku, vždycky ho nosím v šátku. Má to pro mne spoustu výhod a navíc mě v autobuse vždycky někdo pustí sednout. Lidé se na mne hezky usmívají a občas mě někdo dokonce pustí před sebe ve frontě. I babky na úřadech jsou většinou celkem přívětivé. Šátek (a babyvak) zachránil můj společenský život, můj kulturní život a vlastně samotnou mojí lidskou důstojnost v době časného mateřství.
Je mi líto, že je to tak. Stydím se za celou naši "moderní" společnost, za to, že mladé ženy jsou odsunuty někam na okraj jenom proto, že se staly matkami. Že se na ně ti "normální" (ti, co právě nevezou kočárek) často nestydí dívat s opovržením. Já jsem s kočárem do města (a MHD) vyrazila jednou. Jen tak, chtěla jsem to zkusit, "ulovit si bobříka". Dokázala jsem to, já i mrňous jsme se vrátili domů zdraví, a kočárek byl v jednom kuse. Ale víckrát to neudělám. Jenomže ne každý to může dělat jako já. Mám štěstí, protože jsem velká, mám dobrou fyzičku a narodil se mi singleton. Díky tomu ho můžu nosit kdykoliv je to potřeba i v jeho současných 11 kilech. A na jaro už nacvičuju nový úvaz vhodný na dlouhodobé nošení i těžkých dětí, protože kočárku se chci vyhnout už navždy. Jenže co když se mi příště narodí dvojčata? Co když onemocním a nebudu moct nosit těžké věci? Co když se mi narodí další dítě někdy v pozdějším věku a já ho odrostlé už neunesu?
A co kdybych náhodou zestárla nebo prostě jenom onemocněla a musela jezdit na vozíku? Takových lidí je mezi námi spousta a ti všichni musí normálně žít tak, jak já jsem jenom lovila bobříka. Nikdy dřív jsem si neuvědomila, jak důležité je, aby byl svět kolem nás bezbariérový.
Díky Vám, kdo jste dočetli až sem a přeju všem (nejen těm, kdo to potřebují právě teď) aby se situace u nás co nejdříve a co nejvíce zlepšila.
Zdraví Bára