Přidat názor k článku S kočárkem jako se psem

To se mi jednou v autobuse stalo, že taky s pěkným břichem si sedím na normálním místě (zásadně si nesedám na místa pro invalidy) a tu ke mně přiskočí paní a mává mi invalidní průkazkou před očima. Tak jsem jí zamávala svojí těhotenskou průkazkou a řekla jsem jí, jestli by byla tak laskava a zvedla si ty čtrnáctileté hochy z invalidních míst (na všech 4 místech pro invalidy seděli puberťáci a těch se paní asi bála, nebo nevím). Je pravda, že se mi omluvila, ale není to pravidlem. A při jízdě s kočárem ani nebudu mluvit. Jednou jsme s kamarádkou čekaly na tramvaj. Každá kočár s ročním capartem a tak jsme vždycky naložili jeden kočár, pak druhý a jelo se. Na jedné zastávce čekáme a přijíždí naše tramvaj. Najednou kde se vzal tu se vzal hlouček romů a běželi na nás a něco strašně pokřikovali. Vůbec jsme nevěděli o co jde oni šup na naše kočáry, oba je nám dali do tramvaje a my jen zírali s otevřenou pusou. Taková ochota - nevídané. Většinou se setkávám s tím, že pomáhají cizinci a nebo právě romové (nejsem v žádném případě rasista, ale je to připadá mi to opravdu zvláštní).