Přidat názor k článku S kočárkem jako se psem

Dívám se na to taky z jiného pohledu: píšete, že není ve vašem městě jediná bezbariérová pošta. Čili je vidět, že město něco pro maminky s kočárky dělá. Dřív za dob kdy naši rodiče nás vozili v kočárcích asi ještě nikdo neznal slovo bariéra, myslím, že to měli mnohem horší.
Já bydlím na vesnici, tak jezdíme do úřadů a za nákupy autem, čili je to pohodlné. Když jsme neměli auto, také jsem si užila cestování autobusem s příjemnými lidmi a řidiči...Za dobu své mateřské jsem došla k závěru, že pro matku s kočárem je lepší, když "sedí doma na zadku a nikde po nikom nic nechce". Ovšem mnozí pozapomněli, že také kdysi byli v kočárku a patří to k životu.
Na závěr přidám jednu perličku na zamyšlení: vloni jsme byli s dětma na výletě v jedné nejmenované zoo. Vycházeli jsme z nějakého pavilonu, kde hned za námi šla žena s kočárkem. Manžel, coby gentleman, jí přidržel dveře (které měly tzv. BRAMO) a co myslíte, že se stalo? Přítomná dáma ladně projela dveřmi (které se tam zřejmě drží samy a samosebou) s nepřítomným pohledem vylučujícím všechny kolem sebe. Pomysleli jsme si, že je slušné aspoň poděkovat, ale ano, zůstalo opravdu jen u myšlenky.
Nesoudím, jen říkám: vše je v lidech. V jejich přístupu, v jejich vztahu k druhým lidem a schopnosti komunikovat.