Přidat názor k článku Dudlíková zkušenost

Po přečtení tohoto povídání se mi nejdřív vybavila moje kamarádka, která své dceři nemluvněti také vlastně takto vnutila dudlík- navíc to dovedla k dokonalosti tím, že před vložením do pusinky ještě namočila dudlajs v medu.
Po nějakém čase trávili noc tak, že mezi postelí a postýlkou byl plech na pečení, v něm tenká vrstva medu a v něm zapícháno asi dvacet dudlíků. Jak noc ubíhala, ubývalo dudlíků v plechu a přibývalo ocucaných a vyplivnutých dudlíků zapíchnutých v koberci. Moc se nevyspali ani jeden a navíc ještě každé ráno drhnuli zalepený koberec. Já jsem si říkala, že na dudlíku konec konců není nic špatného a když to prcka uklidní, tak proč ne. Ze začátku to taky tak bylo, Peťula si zadudal a usnul. Ve dvou letech jsme ale s překvapením zjistili, že odmítá dudlík vyndat byť jen na několik vteřin z pusy i ve dne, a když už náhodou nedudlá dudlík, tak chodí s lahví dudlajíc její dudlík a láhev mu volně visí z pusy. Blížily se třetí narozeniny a termín nástupu do školky a bylo jasné, že to budeme muset nějak řešit.
Po mnoha a mnoha odkladech, jsem se na chalupě najednou odhodlala a šli jsme všechny dudlíky hodit do lesa zvířátkům (nevím teda, k čemu by jim dudlíky byly). Péťa je do lesa s velkou vervou naházel - já potom potají pečlivě posbírala - co kdyby.
V hrůze jsme čekali na večer - a nic, jednou řekl dudlík - já na to - mají ho zvířátka a byl klid. Takže všechno má svůj čas a je možná lepší to nelámat přes koleno a když už jsme ty mrňata na ten dudlík navykli, tak jim taky dejme čas dospět k tomu, že už ho vlastně nepotřebujou.