Přidat názor k článku Na co jsem už hodně dlouho narozena...

Vážené čtenářky i čtenáři,
myslím, že se shodneme na tom, že nám naše milá Magda Silná opět sáhla až někam do hlubin duše a že s ní všichni souhlasíme.
I když většinu jejich zážitků já nikdy neměl a mít nebudu, stejně jí rozumím...a tiše závidím.
Pruhovaná peřina u babičky - to ne. U babičky jsme spali sice pod peřinou, ale to nebyl ten nejdůležitější zážitek. Krásné bylo to ticho, kdy si dokázali ti dva krásní staří lidé sednout do kuchyně ke stolu proti sobě a jenom se dívat vzájmně do očí a usmívat se tím krásným úsměvem porozumění.
Dětství pro mě nebude nikdy nejkrásnější dobou mého života. Nebudu rád vzpomínat na základní školu ani na kamarády v ní. Nebyla to příjemná doba. Zato si užívám každou chvíli teď, kdy jsem v zaměstnání a mám kolem sebe bezvadné lidi, na které se můžu vždy spolehnout.
Vzpomínka na dítě - to budou asi jenom moji synovci a neteře. První synovec - to byl zážitek. Ten malý uzlíček v zeleném kočárku (tu barvu si budu pamatovat navždy), který na mě brečel na balkoně a já nevěděl, že stačí mu dát do pusinky dudlík, aby přestal.
Jeho růst a vývoj, kdy nechodil, ale běhal..už odmalička. Zoufalství nad faktem, že nedokáže jíst u stolu ani ve třech letech a jídlo hltá v běhu. A to krásné zjištění, že to bylo jenom přechodné a že teď není způsobnější dítě než můj synovec (alespoň pro mě).
Vzpomínky jsou v životě důležité. A mají jednu obrovskou výhodu - kdyby Vám vzali všechno - domov, peníze, přátele, lásku....vzpomínky Vám zůstanou. A díky fantazii se do krásných okamžiků můžeme stále vracet