Na co jsem už hodně dlouho narozena...

I zvolnila jsem ve svém přemísťování, zvolnila jsem ve svých pohybech a napadlo mě, že je mi vlastně už docela dost let. Dost let na co? Ptala jsem se sama sebe…

Dost let na to, abych věděla, že slovo krása může být lán rozkvetlé hořčice na pozadí lesa s modrou oblohou bez mráčku..…

Dost na to, abych věděla, že není zatracenější věci než šlapat po sebevědomí malého človíčka…vím, jak je těžké získat ho zpět…

Vím, že to, co prožijete v dětství, budete vědět vždy…

Znám úžasný pocit, když ponoříte nohy po celodenní túře do ledové vody horského potoka a čekáte na první křeče….

Vím, jak je těžké být prvorozeným, …vím, že bych neměnila….

Vím, jak voní vzpomínky na prázdniny u babičky…

Vzpomínám, jak jsem cítila své záda jako bych právě přeryla zahrádku. Jak jsem si nepřála nic jiného než, aby TO skončilo a poté během vteřinky jsem zažívala ten nejúžasnější pocit něčeho tak osvobozujícího a přirozeného – narození miminečka a bezbřehý pocit, že teď už je vše ostatní nepodstatné…..

Vzpomínám na dobu, kdy jsem spala ve svém dětském pokoji a maminka mě vzbudila s tím, že v novinách objevila můj první článek, ještě dnes vím, jaké měla tehdy má postel povlečení…

Vím, že není lepší pocit, než mít u sebe náplast, když si právě Vaše dítko rozbilo koleno….

Vím, že světla noční Prahy mě vždy posunou ve vzpomínkách do autobusu na noční linku Praha – Slaný, kdy jsem o prázdninách s babičkou a dědou byla „spolucestujícím“ při jejich obvyklé noční službě coby řidiče a průvodčí….

Nezapomenu na to, když jsem poprvé viděla ten malý uzlíček, kterému všichni říkali:“ To je tvá sestřička“, vím, že dopis od maminky z porodnice, kde mi sestru nakreslila mám schovaný asi už jednou pro vždy, co na tom, že jsem ho tehdy začerstva vrazila do kapsy u kalhot spolu s čerstvými jahodami ze zahrádky…

Vím, že jsou lidé, kteří i když je budete milovat, nejsou schopni Vám lásku vracet….vím, jak je pro mě těžké si tato slova i dnes po letech přiznat…

Vím, že není ospalejší nálady, než když se položíte u vody na vyhřátý kámen a zavřete oči….

Vím, že nikdy nebudu schopna být ráno „čerstvá energií nabuzená“ maminka, vždy budu působit dojmem, že právě zavraždím každého, kdo na mě promluví…

Vím, že není více osvobozující pocit než probudit se zase jako malá na půdě u babičky pod modroproužkatou duchnou…

Je úžasné vidět večer ta různě pokroucená spokojeně oddychující tělíčka ležící v postýlkách, přiblížit dlaň a cítit jejich dech…znát vůni každého z těch uzlíčku před tím, než jej do postýlky položíte…

Není skvělejšího pocitu než vědět, že máte někoho komu můžete svá zlatíčka svěřit, vypnout a bezduše se dívat na drn trávy před sebou…

Není éteričtějšího rána než bosé nohy v rose na měkké trávě, ranní chlad a hra sluníčka mezi listy ořechu….

Je skvělé tušit, že i po letech soužití Váš partner ví proč a Vy to také víte…

Není uhrančivější pohled než plameny ohně šlehající vysoko nad zem a tichá píseň do tmy, když i ptáci šli spát…

Je hezké, vědět, že vlastníma rukama dokážete vytvořit třeba obyčejnou bábovku a vědět, že Vaši indiáni budou slintat nadšením a opatrně čekat na vychladnutí každého kousku…..

Není skvělejšího pocitu než vědět, co je druhého tajným přáním…je božské syslit si je na horší časy, kdy bude možná i přemíra financí…

Je příjemné vědět, že máte kolem sebe lidi, kteří Vás přijmou, i když si právě necháte obarvit vlasy namodro a přijmou Vás se stejnou láskou…

Je osvobozující tušit, že není nutné chovat se tak, jak to ostatní očekávají….

Je příjemné vědět, že není důležité mít značkový kočárek, ale šťastné dítě v něm…

Je milé přijít domů jako úspěšná, emancipovaná žena, sundat ty zázračné botky, z kterých máte Vy puchýře, ale pro které kolegyně šílí a vědět, že čekají vaše trepky, milovaný hrníček s čajem připraveným vaším protějškem….

Je povznášející cítit na kůži letní liják, vědět, že během chvíle máte oblečení přilepené na těle a cítit tu sílu….jako když mi bylo osmnáct, měla jsem na sobě maturitní šaty a maturitu v kapse….

Jak sladké nezapomenout nikdy chuť jahodové zmrzliny v cukrárně na rohu v rodném městě, kopeček za 50 haléřů a já měla v celou 1,50 Kč….Bože, ta výhra….

Co záře reflektorů, černé hlavičky v sále pode mnou a já čekající s trubkou za oponou na své vystoupení, ta úžasná nervozita kolem žaludku, ten pocit, že není horší chvíle…ta dětská naivita…

Nebylo většího pocitu bezpečí, než když jsem usínala a pruhem světla dopadajícím z kuchyně sledovala mou maminku, kterak pracuje u linky v kuchyni s proužkem okurky na hlavě…

Možná se Vám zdají tyhle minipocity malicherné, určené k zapomenutí, nehodné povšimnutí či cokoli jiného. Mně ne. Jsou to mé zážitky, moje roky, které za každým z nich cítím …

A vím taky jedno, žádný z nich bych dnes neměnila. Vy ano?