Evo, dovedu si představit jak se cítíte a jak vám je. Něco obdobného zažívám nyní doma. S rozdílem, že se na studia teprve chystám. Je mi 33 roků a původní profesí j¨sem zdravotní sestra. Dva roky po maturitě jsem otěhotněla a již jsem se do zdravotnictví nevrátila. Přišly další děti......... a nyní jsem konečně zatoužila dodělat si obor porodní asistentky, kterou jsem po maturitě přerušila. Všichni mě strašně zrazují, včetně mého manžela, mých rodičů. Jedině nejstarší děti mě fakt podporují( studují na osmiletém gymnáziu), a drží palce na přijímačky. Ale koho budu nejvíce potřebovat je můj manžel, který se ke studiu staví velice chladně. Sám studoval vysokou při zaměstnání, ale nějak to šlo. trochu mě mrzí, že nám muži nedají více podpory. Možná by to potom šlo o mnoho lépe. Můj manžel mě trochu sune do pozice viníka, za případné nedostatky v chodu rodiny. Závidím ženám, které tady píší, jak jim byl manžel největší oporou, ach jo.......
No snad to nakonec dobře dopadne.
Vlaďka
Předchozí