Když maminky studují...

Přemýšlím, jestli bych raději neměla vytřít a uklidit, ale nechce se mi. Prostě mám takový letargický den. Za chvíli půjdu pro starší holčičky do školy a do školky a rozjede se kolotoč – úkoly, kroužky, večeře, pohádka, uspat děti, uklidit po večeři, učit se. Dny ubíhají jako voda a ani se neohlédnu a je konec týdne.

Malá brečí, zase nemáme dudlík. Sakra, kam všechny zmizely? Je to taková dudlíková záhada. Když je potřebuju, nejsou, nepotřebuju je, najdou se.

Ty tři roky, co studuju, taky uběhly jako voda. Ale už se nemůžu dočkat, až školu dodělám. A já ji dodělat chci, i když jsou chvíle, kdy bych s tím praštila. Někdy mně všechno přerůstá přes hlavu, v bytě jak na smetišti, zahrada jak džungle, děti se pořád hádají.

Před týdnem jsem byla na poslední zkoušce tento semestr. Jelikož jsou babičky nehlídací, beru si holky dost často s sebou do školy /na přednášky a většinu seminářů nechodím, jen na konzultace, zkoušky, zápočty/. Zkouška probíhala celkem bez problémů /při přípravě na otázku vysvětluji starším dcerám, co si můžou vybarvit v Méďovi Pusíkovi, nejmenší kojím/. Paní profesorka byla velmi trpělivá /jenom trošku znejistěla, když si Magdalenka s rámusem vysypala pastelky na stůl a Anička se začala točit na točící židli/ a říkala, že jsme byly přece jenom lepší, než studentka, která k ní chodila se čtyřmi malými dětmi. Než prý stačila zodpovědět otázku, měla probraný celý kabinet, smazanou práci v počítači, vysypané šuplíky.

A to mne vedlo k nápadu, zda bychom se my, studující matky, nemohly spojit. Třeba si jen tak poklábosit, vyměnit informace, nápady /a nebo jen taháky/. Napište o Vašich zkušenostech, pozvedněte mou letargickou náladu, ať jsem zas plná optimismu.