Přidat názor k článku Fenomén „kojení“

Já jsem byla nucena druhou dceru přikrmovat už v prvních čtrnácti dnech. Ani v těhotenství se mi prsa na rozdíl od prvního těhotenství vůbec nezměnila, žádné zvětšení, ani kolostrum, prostě nic. Porod rychlý, pohodový, dcera zdravá, přiměřeně velká, okamžitě přiložená a krásně sála. Jenže nebylo co. Asi čtvrtý den se mi prsa trošičku nalila, malá neustále řvoucí u prsa, mléka žalostně málo. Personál porodnice skvělý, tolik péče a snahy pomoct mi až někdy vadilo. Nevzdala jsem to. S pomocí litrů a litrů kojících čajů, melty, odsávaček, krémů a homeopatik jsem se postupně "rozkojila" tak, že asi v pěti měsících jsem zahodila stříkačky, kterými jsem neustále denně dokrmovala a kojení nám vydrželo do konce 13. měsíce, kdy zdroj přes veškerou snahu už opravdu vyschl a současně malá ztratila o kojení jakýkoli zájem. Toho prvního půl roku jejího života bylo pro mě ale peklem, starší, v té době stále nemocná dcera, si chudák mámy moc neužila, díkybohu za podporu manžela a maminky, ale upřímně, opravdový pohodový vztah s dcerou jsem navázala, až když jsme začali přikrmovat zeleninou a na mém mléce už nebyla tak závislá. Dneska je to můj miláček a mazlík, a já ještě stále mám pocit částečného selhání, že jsem nekojila plně a dostatečně dlouho - alespoň 2 roky. Jsem příkladem toho, že rozkojit se lze i v málo nadějných případech, jenže moje rodina i moje psychika za to zaplatily dost vysokou cenu. M.