Přidat názor k článku Fenomén „kojení“

Z porodnice jsme šli domů v podstatě nekojící:-(. Sestřičky mi sdělily, že mám drobné bradavky a líné miminko, pustily mi kojení na videu, a tím to pro ně skončilo. Zato pro mě začal boj se spícím miminkem, depresí (jaká jsem strašná matka, a co všechno Filípkovi způsobím, když nebudu kojit) a neschopností si sama poradit. No hrůza. Sestřička se uvolila pomoci mi až 3.den poté, co tam udělal trochu bugr manžel. Dali mi klobouček, ale Filípek nevypil za půl hodiny vůbec nic. Tak jsme dokrmovali, do papírů mi napsali, že kojím, a paní doktorka nás 5.den pustila domů. Před tím mě však stihla ještě jednou vynervovat podrobným popisem toho, čím vším miminko může onemocnět, když mu dám umělé mléko.
1.den doma jsem strávila snad jen kojením, ale malý nepřibral vůbec nic. Nakonec se na to ségra nemohla už dívat, udělala umělé mléko, a Filípek se konečně pořádně najedl. Tím jsem se trochu uklidnila, a začala jsem odstříkávat a krmit z lahvičky. Když byl Filípkovi měsíc, zkusila jsem ho přiložit k prsu, a on začal normálně pít! Takže po měsící martýria s odstříkáváním jsem začala normálně kojit, a kojím už 3 měsíce.
A pak že po lahvičce to už nepůjde...
Všechno je to jen o tom, že se nám každý snaží vnutit kojení jako jedinou možnost, a pocit obrovské viny, pokud to nejde.
Takže hlavu vzhůru, ono je vlastně celkem jedno, jestli kojíte, nebo krmíte z flašky, miminko bude spokojené se šťastnou mámou. Sestřičky často nejsou na svých místech, a za přístup, se kterým jsme se mnohé setkaly, by měly být svými zaměstnavateli trestány. Nakonec, my si v práci taky nemůžeme dovolit odbývat klienty, ne? Nezačneme si stěžovat na konkrétní porodnice? Třeba se to změní...