Přidat názor k článku Fenomén „kojení“

Mně teda nikdo neřekl, že mléko se dělá až třetí den. Četla jsem v těhu Betynku, ale zrovna v těch měsících tam nebylo nic o tom, že by se mléko dělalo až třetí den. Z kojení jsem měla trošku strach, protože mám hodně citlivé bradavky. Ale prostě jsem si myslela, že kojit budu, protože jsem netušila, že když chci kojit, tak by to prostě nešlo. Myslela jsem si, že kdo chce-kojí a kdo nechce-nekojí. Třeba odstříkávat rukou snad nikdy nezvládnu. Rodila jsem s jednou maminou, se kterou mě dali i na pokoj. Porodily jsme pět minut od sebe, takže nám šla po porodu asistentka oběma stejně zkontrolovat, jak nám teče nebo neteče mléko. U rodící kolegyně jsem zaslechla asistentku: "Jé tady je mléka" a u mě to bylo: "Vy ještě žádné nemáte, tak přikládat malého jenom ke každému prsu na tři minuty, aby Vám zbytečně nerozkousal bradavky." Ani mi nikdo neřekl, že mám malého budit každé tři hodiny ke kojení, i když mléko zatím nemám. No tak dobrý. Malej pořád spal a já čekala až se vzbudí. Spal v kuse třeba šest hodin, pak se vzbudil, trošku zakňoural, tak já ho šla přebalit, přiložila-trošku tahal, nebrečel, že by měl hlad. Každé prso tři minuty a zase do postýlky. Přišlo mi divný, že nepotřebuje nic jíst, přece v bříšku třeba dvakrát denně škytal, jak se přepil. Tak jsem se na konci druhého dne zeptala sestry, jestli nevadí, že malej nic nejí a jenom spí třeba šest hodin. A ona my až po těch dvou dnech řekla, že mám přikládat každou třetí hodinu. Byla jsem i dost špatná, že nemám mléko. Druhá mamina měla mokré fleky a odstříkávala hned od porodu a já jenom "čuměla". Třetí den se mi trochu nalila prsa, přišla sestra, zmáčkla bradavky a řekla, že už mléko mám a že mám mít malého u prsa deset minut. Tak jsem tak chtěla udělat, jenže při pokusu, že ho odtrhnu začal řvát, tak jsem si ty bradavky stejně nechala rozkousat, než mi přinesla švagrová ten den dudlík. Malej šel i přes to, že jsem měla mléko dolů. Sestra na mě, že jestli nepřibere do zítřka, tak nejdem domů. Víc se se mnou nebavila. Šla jsem na záchod a brečela manželovi do telefonu, že malý nepřibírá a že jak jsem se strašně těšila domů, tak mám smůlu. Za chvíly přišla jiná sestra a ať jí ukážu, jak odstříkávám. Já sama jsem si ale bradavky ani za bradavkama zmáčknout nedokázala, tak ta mi řekla taky, jestli se to do zítřka nenaučím, tak nejdu domů. Už jsem se rozbrečela před ní, tak trochu zlidštěla, ale stejně mi stihla říct, ať se modlím, jestli nebudu mít velkého jedlíka a mléko mi zatvrdne, když nebudu odstříkávat, tak mi budou řezat prsa. Nádhera. Druhý den malý opět nepřibral, ale domů nás pustili. Doma stále nepřibíral a když mi po třech týdnech dět. lékařka řekla, že mám dát Nutrilon, tak jsem neváhala. Už ze strachu, jak byl malý samý žebírko a jiné děti pěkně oplácané. Myslím, že mě měla poslat do laktační poradny, ale to už je jedno. Trápila jsem se tím, že nekojím patnáct měsíců. Teď se pokoušíme o druhé mimi, takže než půjdu do porodnice všechno si nastuduju, ať nemusím "otravovat" sestry v nemocnici. A když to stejně nepůjde, tak do laktační poradny zavítám sama. Snad to tentokrát vyjde, protože bych to už snad neunesla, i když co bych mohla dělat.