Přidat názor k článku Šestinedělí - ženská záležitost, o které se nemluví

Těhotenství a porod, to jsou věci na které vzpomínám s nadšením, ale ještě teď je mi ze slova šestinedělí doslova a do písmene na blinkání (i když v duchu si to říkám ještě hůř).
S Terezkou to bylo tak, že 9. den po porodu mi klesl tlak na 65/20 a já jsem se při každém pokusu o zvednutí (samozřejmě zásadně bez dítěte) poroučela k zemi. S poklesem tlaku, klesla hladina mléka na 0 a bylo po kojení. Naštěstí se o mě i o miminko postarala moje milovaná maminka, která mi podávala do postele čaj a balila nohy do ledových zábalů. Bojovala jsem s tím týden, než jsem skončila v nemocnici, kde jsem díky nedokrvenému mozku tak nějak matně vzpomínala, že mám dítě. Za další týden to přešlo, ale i tak, než jsem se vůbec shrabala dohromady, trvalo to daleko více, než předepsaných šest týdnů.
S Michalkou to bylo taky k popukání. Kojení nám nešlo, malá nepřibírala a sedm týdnů vkuse prořvala, než se to zlomilo a bylo z ní normální snesitelné dítě. Do toho mi totálně vypověděla službu imunita a já se plácala z jedné nemoci do druhé, z horečky do horečky, kolikrát tak slabá, že musel manžel v noci vstávat a malou mi nosit, aby mi neupadla. Znovu mi pomáhala mamka. Nakonec jsme si s manželem prožili pěknou střevní chřipku, kdy jsme si doslova s klikou od záchodu předávali na rukách i Míšu. A víte, jak je to při dvou dětech. V noci Míša řvala a ráno v šest už vstávala Terezka. Stávalo se mi, že jsem naspala tak osm - devět hodin, ale bohužel za tři noci.
Docela závidím všem maminkám, které si šestinedělí chválí (většina mých kamarádek - miminko spinká, nakrmí se a zase spinká), moje tělo zaplavené hormony to prostě nedalo a je to moje nejhorší vzpomínka, co se vůbec dětí týká.