Přidat názor k článku Šestinedělí - ženská záležitost, o které se nemluví

Mám dva kluky 3,5 a 2 roky.Moje první šestinedělí bylo hrozný(a nebylo to tím, že bylo první). Syn řval snad 24 hodin v kuse. Pořád jsem ho nosila, kojila, doma jsem neudělala skoro vůbec nic. Občas na chvilku usnul, ale nechápala jsem, že tak malé miminko může naspat tak málo hodin. Mám naštěstí manžela, který mi pomohl, tak jsme se v noci střídali v uspávání, zkoušeli jsme ho samozřejmě nechat brečet, ale neměli jsme na to nervy, brečel furt.Byla jsem zralá na prášky, ale s odstupem času si myslím, že to hormonama nebylo. Taky jsem měla poporodní problémy(sednout jsem si mohla bez plavacího kruhu až tak po měsíci), ale nebyl čas se tím zabývat. Šestinedělí se protáhlo na půl roku, pak začal syn lézt a byl klid. Když bylo synovi rok a půl narodil se ten mladší. Žádné šestinedělí nebylo. Byl tak hodné miminko, že jsem žasla, že takové děti existujou. Nemít starší dítě, na mateřské bych se nudila. Krásně spinkal, dokonce i v noci(až na pár výjimek), hezky papal, skoro vůbec nebrečel, jen, když měl hlad.
Tímto příspěvkem nechci říct, že neexistují ženy, co na ně nepůsobí v šestinedělí nějaké hormony, nebo že neexistují poporodní deprese, ale já jsem žádné neměla, měla jsem jen první dítě extrémně uřvané(už jsem mu odpustila, vždyť za to nemohl, miluju ho), tak jsem na tom nebyla psychicky nejlíp.Myslím si, že stav matky v šestinedělí závisí i trošku na tom, jaké povahy je její miminko.
Mimochodem má zlatíčka teď zlobí tak, že je to skoro srovnatelné s mým prvním šestinedělím, ale to už je na jiné téma.