Přidat názor k článku Šestinedělí - ženská záležitost, o které se nemluví

taky obdivuju maminky dvojčat,jo můj manžel občas prohlásil něco o tom,že dvojčata by byla fajn a nechápal,proč se zásadně tvářím jak když ho chci zabít.
Já nějak šestinedělí proplula přímo ukázkově,dodones nechápu jak se mi to povedlo.Rozhodně jsem měla víc štěstí než rozumu.Asi mě zachraňovala moje mladická nerozvážnost a to že jsem absolutně netušila do čeho jdu.Internet před 12 lety neexistoval a nikdo z mých kámošek dítě neměl.Hned po šestinedělí jsem s klukem jezdila do školy,kojila v kabinetě a podobně.No blázen.Po večer jsem se učila.Manžel pracoval mimo domov,jezdil sem jen na víkend,babičky neexistovali.Šílené období pro mě nastalo až když jsem musela přestat kojit,absence rychlovarky byla opravdu síla.Než se uvařila voda,tak malej vzbudil celej barák,než se napil a zase uklidnil,pomalu se mi ani nevyplatilo chodit spát.To mě teprve začali chytat opožděné deprese a pocit ,že absolutně nic nezvládám.Lidi,co mě říkali jak si užívám na mateřské jsem vraždila pohledem.
Takže každá maminka si sáhne někdy na dno,některá hned v šestinedělí,některá později.
U nás zas období prvního vzdoru přechází plynule do puberty,občas říkám,že raději ubrečené mimčo,než tohle co mám doma.To je totiž taky místy na mašli.