Přidat názor k článku Šestinedělí - ženská záležitost, o které se nemluví

Díky za skvělý článek! Velmi obdobně probíhalo moje první šestinedělí a kromě toho, že jsem byla unavená, vyčerpaná, s rozbolavělými bradavkami, děsy z toho, že malej bude mít zase hlad a já ho budu muset s bolestí zase nakojit, několika nočními krmeními, s neuklizeným barákem...etc., jsem měla navíc pocit, že jsem asi blázen. Že přestože mám úžasného chlapečka, zdravého, hodného a moc šikovného, že zkrátka nic nezvládám, že jsem na všechno sama, že mi každej křivdí...Samozřejmě, že to tak nebylo. Jsem moc ráda, že jsme šestinedělí společně spíš přetrpěli (zpětně mě mrzí, že jsem nebyla schopná víc si mrňouska užít ve větší duševní pohodě)a teď už je z nás sehraný tým. U nás byly dva zlomy. Jeden, jakmile skončilo šestinedělí. A nebylo to jen tím, že po probuzení mě ten den syn obdařil tím nejkrásnějším vědomým úsměvem :-) A druhý zlom byl po třetím měsíci. Od začátku nám spolu bylo dobře, ale nějakou dobu trvalo, než jsme si na sebe zvykli a zamilovali se do sebe. Bylo to tam od začátku, ale teď si to už naplno užíváme. Celá rodina. Včetně poněkud depresivní a trudnomyslné (v těch mizerných šesti týdnech) matky :-) Vyplatí se vydržet!