Přidat názor k článku A co takhle domácí potrat?

Ztráta vytouženého miminka je velmi bolestivá věc, a psychická bolest se často přenese i do sféry psychické. V té době se člověka bolestně dotkne chování, které byste jinak tolerovali nebo si ho nevšimli.
Když mi lékař na UTZ sdělil, že dítě už nežije (byl to 13. týden, o týden dřív bylo vše v pořádku a já viděla jak se hýbe i jeho srdíčko), jeho lhostejná poznámka "To bylo nechtěné těhotenství, že? " (Samozřejmě bylo chtěné!Velmi vytoužené!) se mě velice dotkla. Pozval mě (asi když viděl jak na to reaguju - byla jsem z toho v šoku a nechtěla uvěřit) ještě na jeden UTZ, i když sám tomu už nedával naději. Už následující noci (kterou jsem probrečela jako následující dva týdny) se mi zesilovalo špinění a ráno jsem se ted vydala do porodnice na zákrok, kyretáž. Po cestě mi začaly bolesti a silné krvácení. Nejhorší bylo, když jsem v tomto stavu musela ve vestibulu nemocnice na Obilňáku v Brně čekat asi hodinu a půl na vstupní vyšetření. Manžel mi naštěstí sehnal po nějaké době vložky, které jsem si s sebou náhradní nevzala, ale krev ze mě tekla neskutečným proudem, bolesti se stupňovaly,(už jsem dvakrát rodila a byly odpovídající porodu), v hale byl průvan, chodili stále sem a tam lidé a hlavně tam přicházely rodičky, což bylo psychicky velmi zlé. Po vyšetření mě uložili na lůžko, kde jsem čekala několik hodin, mezitím chodila na toaletu a nikdo se o mě nezajímal, jen jednou se sestra, když jsem si šla pro další vložky zeptala, jestli se necítím už moc slabá, jestli ano, ať si řeknu, že by tu operaci museli urychlit, jestli neomdlívám. Ale já mám kořínek silný, tak jsem neomdlela a vydržela až na poledne, kdy se operovalo. Vlastně mi nikdo neublížil, ale nebýt toho, že se mou šel manžel, cítila bych se tam tak ztracená. Spíš mi vadila taková lhostejnost, bylo nás na pokoji šest, za jednou cikánkou tam celý den chodily návštěvy, byli tam stále, větší množství, a to i muži, to mi hodně vadilo. Jedna z žen co tam ležely měla k tomu jít na operaci se žlučníkem a čekala na ni (zřejmě neměli jinde lůžko!?!), ostatní měly také kyretáž. Po zákroku jsem se probírala z narkózy a bylo mi strašně zel a přála jsem si ještě chvíli spát a nevědět o sobě...a jí tam přišel muž, byla to nahluchlá starší paní. Chtěl, aby s ním vyšla na chodbu, měl ohledy, viděl, že nás právě přivezli,a ona na to hulákala "Ale ty jsou jen po lehkém zákroku!!!"a nikam nešla. Dodnes mě to zvedne ze židle, že jsme byly jen po lehkém zákroku, medicínsky možná, ale ztratily jsme dítě, bohužel zdá se že lékaři to takto berou - potrat je technicky řečeno běžný, častý, a jednoduchý úkon, tak co s tím tolik štráchů.

Přesto si myslím, že články jako je ten Hanin by neměl urážet a poškozovat celou kliniku, měl by sloužit k vypovídání se z pocitů, které jsou strašné, ale ne ubližovat. Snad neuvádět jména, nechat je k dispozici v redakci, ale ne takto veřejně...A doktoři by si měli vzít ponaučení,že zvlášť oblast týkající se plození dětí je u žen spojená s takovými emocemi, že se to od té technické stránky nedá oddělovat (dodnes je mi z toho smutno) a jakákoli bagazelizace není na místě. I kdyby pacientka přeháněla, má její chování důvod, třeba v tom, že potřebuje alespoň nějakou větší péči a tak si o ni říká , a to by podle mě měl být pro doktora (zvlášť odborníka z této oblasti) dostatečný důvod k tomu té ženě péči a pozornost poskytnout.