Přidat názor k článku Sbírejme doklady o životě dítěte i rodiny

Manžel se mi vždycky směje, jak se v naší rodině vyprávějí historky. Ty samozřejmě s ubíhajícím časem ztrácejí původní kontury a stávají se z nich dobrodružné příběhy. Navíc moje babička má několik osvědčených a vypráví je pokaždé úplně stejně, i se stejnou intonací, takže už bychom jí mohli napovídat. Jak jsem psala, manžel se mi za to směje a přijde mu to jako zvláštní rodinný folklór, mně se to ale vždycky líbilo. Jak jsem si s našima sedli k fotkám z jejich táborů a oni nám povídali, co tam všechno zažili, prohlíželi jsme stará alba a v nich dávno mrtvé prababičky a pratetičky...vždycky jsem si říkala...co je na tom? Že bycom byli divní?Tak jsem ráda, že mi tento článek potvrdil, že to není zase taková úchylka, že je to spíš dobře. Nakonec, manželova širší rodina se zdaleka nestýká tak jako ta naše, vlastně skoro vůbec. Tak!