Přidat názor k článku Morální nebo duchovní záležitost?

Zdravím Vás, Meluzíno.
K Vaší úvaze bych citovala z katechismu, co se tam o kmotrovství píše:"Aby se mohla křestní milost rozvíjet, je důležitá pomoc rodičů (týká se malých dětí).Je to také úkol kmotra nebo kmotry, kteří mají být dobrými věřícími, schopnými a ochotnými být oporou nově pokřtěnému dítěti nebo dospělému na cestě křesťanského života."
Přijde mi, že dnešní doba postrádá nějaké rituály, zvyky, kterými bychom se všichni řídili, všechno je v podstatě dobrovolné. V minulosti tenhle nedostatek ukotvení většina Středoevropanů nemusela řešit, měli křesťanský křest, svatbu, pohřeb. I my toužíme ve chvílích, které jsou v našem životě zlomové, po něčem, co dodá váhu, po starobylém rituálu. Proto, myslím, se i "nepříliš věřící" lidé berou v kostele, dávají křtít své děti...
Křest je tedy ve své podstatě úvod do aktivní víry. Pokud rodiče vnímají hlavně společenský rozměr křtu (nechci říct, že je to Váš případ), tak se výběr kmotra nebo kmotry řídí více tím, jak kvalitní je to člověk a přítel, spíš než jak dobře může jít příkladem ve věcech víry.
Líbí se mi, že nad tím vším přemýšlíte a také, že se chcete těm dětem v budoucnu věnovat - to není, myslím, dnes úplně běžné, kmotrovství už nemá tu váhu, co kdysi.
Jinak já osobně jsem byla pokřtěná jako mimimko, za kmotru mi šla babička a o víře se mnou nikdo v rodině nemluvil, uvěřila jsem až v pubertě. Takže určitě považuji tuto svátost za velkou milost, která působí, ať už by byly motivy rodiny jakékoli...