Morální nebo duchovní záležitost?

Všem na Rodině přeji pěkný den a opět se k vám obracím s malou otázkou, možná zamyšlením, zkrátka a dobře mě zajímá váš názor.

Je mi 29 let a zatím nemám děti …oba s manželem totiž zuřivě studujeme, a tak nějak nám kromě přátel a koníčků už na nic jiného nezbývá čas. Zatím… protože dítě bychom opravdu chtěli, poslední dobou ta myšlenka létá kolem nás stále častěji.

Máme ale dost známých či přátel, kteří v současné době mají to štěstí a „dostalo“ se jim maličkých ratolestí. Miluju děti a jsem, neskromně se domnívám, poměrně oblíbená hlídací a milující teta.

Před dvěma týdny jsem dostala otázku, resp. byla jsem požádána o kmotrovství. Nevím, jestli je něco ve vzduchu, ale během jednoho týdne se mi to stalo dvakrát, a to od kamarádek, které se neznají, obě žijou na opačném konci naší republiky.

No a teď, co s tím? Co dělat s tím, když vás někdo požádá o to, abyste byl /-a kmotrou / kmotrem jeho dítěte?

Musím předeslat, že pro mě osobně má tato „instituce“ kmotrovství velmi zvláštní a silný význam. Ovšem, jeho sílu necítím z toho duchovního hlediska, tak nějak se mi přelévá spíš do té morální roviny. Nemohu říct, že jsem ateistka, ovšem ani tak nemohu tvrdit, že jsem věřící člověk v Boha, s naprosto konkrétní představou víry a vším tím, co k tomu patří (hm, tahle věta je dost zvláštní, že?) …

Tou žádostí o kmotrovství se cítím poctěna. Opravdu, cítím ji jako obrovskou důvěru rodičů ve mně, jako situaci, kdy vám rodič dovolí vstoupit do života dítěte a očekává o vás jakousi podporu, možná pomoc, jakousi podanou ruku k dítěti, kterého můžete spolu s rodičem vést po jeho životní cestě. Možná také jako někoho, kdo je připraven v případě nějakých životních komplikací vstoupit do života dítěte ještě víc a pomoci, podpořit, postarat se…

Takže takhle to cítím já. Duchovní stránku kmotrovství znám, ale není mi tolik blízká, není pro mě tolik závazná, přesto že se mojí představě přece jen trošku podobá.

A tak by mě zajímal vás názor na kmotrovství, vaše zkušenosti pěkné a třeba i ty horší a také na to, jestli mírné potlačení té duchovní stránky (budu samozřejmě kmotrou při křtu) z mé strany dokážu nahradit dítěti tou stránkou lidskou, morální … Stalo se mi totiž, že po tom, co jsem tenhle svůj postoj vysvětlila částí mého okolí, byla jsem tvrdě odsouzena, nazvána téměř podvodnicí a rovněž nevhodnou osobou pro účast na obřadu křtu. Někým, kdo nehraje fair play.

Ještě bych chtěla dodat, že jsem žádost rodičů velmi ráda přijala, vysvětlila jsem jim ale svůj postoj a nechal jim na zvážení, jestli si opravdu moje kmotrovství přejí. Přáli a já se cítím hezky, těším se a svého malého kmotřenečka mám moc ráda :o)

Děkuji za vaše názory.