přijímání a nepřijímání kmotrovství

Dovolila bych si posloužit dvěma příklady z vlatní zkušenosti, kdy byla nabídka kmotrovství jednou lehkovážně přijata a podruhé odmítnuta po snad až příliš racionální úvaze:

1/U mé spolužačky a kamarádky během studia na VŠ propukla poměrně vážná psychická choroba. Byly jsme si v té době hodně blízké, ale její nemoc ji jaksi postupně izolovala od celého světa, tedy i ode mne. Otěhotněla. Otec neznámý. Nabídka kmotrovství u její holčičky byla něčím, co jsem v takové situaci považovala za nemožné odmítnout. Dnes mě to mrzí. Vzhledem k tomu že komunikace s maminkou je ztížená až nemožná, se svou kmotřenkou se nevídám. Je mi to moc líto, ale zprvu jsem neodhadla své schopnosti koexistovat s psychicky nemocným člověkem. Malá na to doplatila tím, že je prakticky bez kmotry.

2/ Když se narodil náš Toník, (teď 15 měs.) oslovili jsme našeho dlouholetého známého, osobu, které si manželem oba vážíme a s níž si rozumíme. Je to starý pán, náš bývalý profesor. Cítil se poctěn, ale odmítl s poukazem, že jednou z povinností kmotra je postarat se o dítě v případě smrti rodičů nebo jiné rodinné katastrofy a že si musíme vybrat někoho mladšího. Naléhali jsme marně. Věděli jsme, že by to pro Tondu nebyl kmotr na celý život, ale stál by za to... Taky škoda.

Správná cesta? Asi někde mezi...
Soukromý názor? Jdi to toho

hodně požehnání pro tebe i pro pacholátko
ove