Přidat názor k článku Morální nebo duchovní záležitost?

Milý neregistrovaný, je to řečeno velmi zjednodušeně. Přijde mi opravdu hloupost, kdy jsou v kostele oddáváni manželé, z nichž ani jeden není věřící a dělají to tak jen pro to, že je svatba např. hezčí. To žádný farář asi nedělá rád a spousta z nich to odmítne, což považuju za správné, protože církev není holubník a měla by ctít svá pravidla. Ale co páry, kde jeden je věřící, hodně mu na tomto obřadu záleží a ten druhý prostě zatím cestu k víře nenašel, ale svazku uzavřeném v kostele se nebrání? Je to třeba náš případ. Jsem věřící, ale cestu k víře jsem si musela hledat sama a tak ani já nechápu přesně význam spousty věcí, obřadů, zvyků apod. Pokřtěná jsem. Manžela k tomu už vůbec nikdo nevedl, jeho rodina je naopak velmi proti, začal o těchto duchovních věcech trochu přemýšlet až se mnou, pokřtěný není. Myslím, že nás oba hodně naučil farář, ke kterému jsme chodili na přípravu před svatbou a jsem opravdu moc ráda, že jsme tuto možnost měli. Syna jsme nechali pokřtít a sám to chtěl i manžel. Tak nějak trochu doufám, že tím, jak budu některé otázky víry probírat se svými dětmi, bude i manžel časem otevřenější, jen to prosím nechápej tak, že bych ho k něčemu nutila (on by se stejně nenechal:-) ), to opravdu nedělám.