Přidat názor k článku Měla jsem poporodní depku - 2. část

Milá Dášo, nerada bych reagovala nějak příkře, ale nedá mi to, abych alespoň něco nenapsala.
Píšeš, že budeš mít chlapečka a chtělas holčičku.
Snažím se Tě chápat, žes kvůli tomu brečela a nějak se mi to nedaří.
Mojí nejlepší kamarádce se narodilo vysněné dítě s těžkým zdravotním problémem. Myslím, že kdyby četla Tvůj příspěvek... ne, já vlastně nevím, co by řekla ona, ale mě to ve světle jejího příběhu strašně rozčiluje.
To dítě tu není proto, aby nosilo samé jedničky, aby z něj byl geniální vědec, muzikant, malíř...
Není tu "pro Tebe". Je tu kvůli životu.
Tak prosím, posílej mu "tam dolů" signály, že ho miluješ - jako dítě, ne jako holčičku nebo chlapečka.
Budeš se muset mnohokrát vyrovnávat s tím, že dítě bude jiné, než sis představovala.
A věř mi, že není nic hezčího, než vědět, že Tě rodiče mají rádi takovou, jaká jsi.
Mluvím z vlastní zkušenosti, protože já jsem v jistém smyslu JINÁ: přitahují mě totiž ženy, ne muži - a žiju s ženou. Rodiče se s tím srovnávali nějaký čas, ale bylo osvobozující a posilující slyšet: "Jsi pořád naše dcera, takže hlavně chceme, abys byla v životě šťastná!"
V době, kdy jsem se i já (před 11 lety) vyrovnávala se svojí odlišností, jsem si opsala jednu báseň, bohužel jsem si nenapsala autora.
Krátce poté, co se narodil Kryštof (mimochodem, i já bych na začátku těhotenství raději chtěla holčičku...) jsem si tu básničku vyhrabala ze šuplíku se starými věcmi a píchla jí na nástěnku, aby mi pořád připomínala... to, o čem se v ní mluví:


Žena tisknoucí k hrudi děťátko pravila:
mluv k nám o našich dětech.
A on řekl:
Vaše děti nejsou vašimi dětmi.
Jsou syny a dcerami touhy po životě.
Přicházejí skrze vás, nejsou však vaši.
A třebaže jsou u vás, nepatří vám.
Smíte jim dát svou lásku, ne však své myšlení.
Neboť mají své vlastní myšlenky.
Můžete ubytovat jejich těla, nikoliv však jejich duše.
Neboť jejich duše dlí v domě zítřků, který nemůžete
navštívit ani ve svých snech.
Můžete se pokusit stát se jim rovní, nesnažte se
však učinit je sobě rovné.
Neboť život jde dál, nevrací se, aniž se pozastaví u včerejšků.
Jste luky, kterými byly vaše děti vystřeleny do života jako živoucí šípy.
Lukostřelec vidí cíl na cestě k nekonečnu a vší silou vás napíná jako luk,, aby šípy letěly rychle a daleko.
Kéž je vám toto napnutí rukou Lukostřelce radostí.
Neboť tak jako ON miluje šíp v letu, miluje i luk v jeho stálosti.

Dášo, přeji Ti krásnou, zdravou holčičku a jí přeju šťastné rodiče, kteří ji budou milovat přesně takovou, jaká je.