Měla jsem poporodní depku - 2. část

Chtěla jsem napsat, jak jsem celých šest dní strávených v Bohnicích nespala, protože jsem se neustále bála, že si ke mně přijde nějaká paní lehnout, nejméně třikrát za noc jsem musela říkat, tady "nebydlíte", máte pokoj vedle…., doprošovat se ošetřovatelek, aby mi převázali mokrý prostěradlo kolem hrudníku ovázané tak, že jsem skoro nemohla dýchat, ….. koukat kam sedám, protože doménou jedné paní bylo "pokadit" se kdekoliv a komukoliv vynadat, že jí něco ukradl, vyhýbat se druhý, protože vedle ní jste nemohli ani projít, aby vám nezačala nadávat……. a samozřejmě špína…. Na to, že jsem byla v šestinedělí a měla dbát o hygienu, jsem byla fakt ráda, že jsem to všechno "přežila", protože sprchy zavírali a otvírali je jen v určitou hodinu, o WC ani nemluvě……

Chtěla jsem napsat toho daleko víc, ale nějak to nejde…. Nějak se mi nechce vzpomínat….

Ale přeci jen se musím usmát. Byla jsem při porodu nastřižená, takže mi manžel přivezl i kruh a já bez něho nedala ani ránu - nosila jsem ho k TV, na jídlo, k psychiatrovi, no prostě všude tam, kde jsem byla nucená sedět . A než jsem se tam trošku "uvedla", než zjistili, proč tam vlastně jsem, říkali si, že jsem asi těžký případ, že asi čekám velkou vodu . Návštěvy pacientek na mě s lítostí koukali a já se musela jen usmívat.

Každý den se mi neuvěřitelně vlekl, každý den jsem probrečela, protože jsem neviděla Terezku, každý den byl neuvěřitelně těžkej.

A víte, co mě fakt dostalo? Nakonec, když mě propouštěli, mi s klidným svědomím řekli, že to byla jen slabá poporodní deprese, že by se to dalo řešit i ambulantně!!! Měla jsem vztek. A další, co mě dostalo do kolen bylo sdělení, že bohužel ve skupině, kam bych patřila při příjmu bylo plno, tak mě museli dát do horšího areálu!

Je mi smutno při vzpomínce, jak žadoním u paní doktorky, aby mě pustila domů, aby mi nezastavovali laktaci (teď už vím, že zcela zbytečně), že bych chtěla kojit, že ty dny bez malý budou pro mě ty nejhorší a ona jen opovrženým hlasem řekla: "Vždyť jste jí chtěla dát mamince." Na to jsem se jí zeptala, jestli si někdy ona nepotřebovala aspoň na chvíli od dětí odpočinout, že jsem prostě dost dlouho nespala a ona s hrdým a arogantním úsměvem odvětila, že nikdy!

Doufám, že se vám tohle nikdy nestane, nechtěla jsem nikoho děsit, ale i tohle se prostě může stát. Kdyby jste se přeci jen cítili vyčerpaně, a chtělo se vám jenom a jenom brečet - prosím vás, ať nikdo nevolá sanitku! V klidu zajděte za psychiatrem nebo psychologem. Dá se to řešit ambulantně……

Zapřísáhla jsem se, že už nikdy nechci miminko, po dvou měsících jsem se uvolila k tomu, že třeba za deset let a teď už chci a doufám, že to bude daleko dřív .

Konec dobrý, všechno dobrý - našla jsem v sobě tolik mateřské lásky, která každým dnem, který strávím s Terkou, sílí a roste, až někdy myslím, že se jí až zadusím……….ale co budu vám,maminkám, vyprávět…. .