Od "kolegyně - cvoka": Drž se!!!

Milá Petruše! Stejně jako ostatní tě musím poplácat po rameni, že jsi s tím vylezla na světlo: zaplať Bůh! Sama bych se k tomu asi neodhodlala. Je to moc dobře, protože to je téma hodně tabuizované (temná stránka mateřství) a hodně lidí včetně mě úplně nechápe, oč se vlastně jedná. Vyšla /snad v Gradě/ dokonce knížka Poporodní deprese - od Pauly Nicholson, je celkem zajímavá, ale není moc praktická (jakýsi průzkum a něco o problému, místy feministická, píše se tam o tom, že depka v čase přílišné zátěže přichází celkem přirozeně; jenže jak to třeba odlišit přesně od laktačky a jak se zachovat při fakt kruté depresi, to se tam moc nepíše).
O sobě zkusím něco málo napsat. Porod celkem dobrý, před ním mírné obavy o dítko (předčasné otvírání o cca 3,5měs.-částečně doma na nemocenské) - nakonec se narodilo 3dny před termínem přirozenou cestou. Po porodu šílená euforie!! Porodníci fajn (snažili se, co bylo v jejich silách, ale dost spěchali - takže to bylo trošku "urychlený"), dětský sestry ale otřes. Bohužel si to nenechaly vymluvit a děcko hned po pár vteřinách (cvičné přisátí:-)) odnesly na několik hodin. Napřed děsná euforie a pak pád do depky. Když ho furt nenesly, courala jsem po chodbách a bulela (dětské řekly, že prý až bude čas, tak ho přinesou a že nemám obtěžovat...)
Pak to byla pěkná dávka hulvátského zacházení od dětských. Jakmile jsem dítko dostala, nějak jsem se oklepala a zase byla spokojená. Ale červíček hlodal. Jako bych se sama viděla, když čtu tvojí větu: "Měla jsem odpočívat a nabírat síly, ale já nějak nemohla usnout - bylo tolik zážitků...... A tak jsem celou noc nespala.... A pak následovala druhá...... třetí........"
Já jsem v porodnici naspala za 5dní asi 1,5hod, fakt nepřeháním. Když jsem šla domů, třásly se mi ruce, že jsem měla strach, že mimi upustím. Pak to došlo tak daleko, že jsem nemohla spát ani v ideálních podmínkách, rušily mě sebenepatrnější zvuky... Zhruba po 3týdnech mi ona Euforie od porodu došla a byla jsem šíleně unavená, a přitom neschopná odpočívat... Věděla jsem, že takhle to dál nejde. Když bylo prckovi asi 2,5měs, šla jsem za jakousi psycholožkou, a ta prý, že to na 1.pohled nevypadá, ale podle nějakého psychotestu mám skrytou depku a hned musím k psychiatrovi (shodou okolností měl dvěře hned vedle:-))rodinný podnik?) Prý hned přestat kojit, brát prášky, to jsem nechtěla. Takže opět spoléhání na vlastní síly + různé bylinky, cvičení atd... Už jsem ale byla asi moc daleko. Naštěstí jsem pak přes dětskou doktorku dostala kontakt na dalšího psychiatra, mladého a empatického, docela i alternativního. Bohužel v 5měsících dítka už jsem měla silné sebevražedné a sebepoškozující sklony. Nebyla jsem schopna se uvolnit a odpočívat. Naše malé jsem měla ráda, ale už jsem se z něho nedokázala těšit. Už v tom nebyla ani špetka té původní radosti, naopak jsem ho moc litovala, jakou má hroznou matku...:-(( Musela jsem se před ním přetvařovat a cítila jsem, že to takhle dlouho nevydržím, že si asi něco udělám... Vše bylo umocněné tím, že bydlíme na samotě, prarodiče daleko, ještě jsem měla na starost 2 zlobivá utíkající psiska...
Do dneška beru Seropram, 2*jsem se ho neúspěšně snažila vysadit. Letos v létě to chci zkusit potřetí... Dítku teď byly 2 roky.
Nevím, jak to dopadne. Ráda bych ještě další mimi, ale zatím se na to nějak necítím. Kdybych nemohla kojit, moc by mě to mrzelo...
Zatím ahoj, Ester.
P.S: Moje mamka měla 10dní po mém porodu laktační psychózu. Halucinace, vidiny ďábla v jednom z lékařů atd. Pak byla taky v Bohnicích jako Ty, ale 3týdny. Bavila se o tom se mnou, až když já měla problémy. Pořád říkala: To přece není možný, vždyť ty myslíš úplně normálně! Já to měla jinak! Tak jak to teda vlastně je s tou diagnózou?