Měla jsem poporodní depku - 1. část

Všechno se seběhlo tak rychle - otěhotnění, týden v nemocnici kvůli vyloučení mimoděložního těhotenství, další týden v nemocnici kvůli krvácení, starost o ještě nenarozené dítě, rizikové těhotenství - stále jen ležet, svatba, ležet, další týden v nemocnici a vyvolávaný porod.

Celých těch devět měsíců jsem měla obrovský strach o toho našeho mrňouska, který dostal pojmenování: Fazolka, díky snímku z ultrazvuku, protože tam opravdu nebylo nic vidět, jen jakýsi obrys ve tvaru fazolky. Kdykoliv mě něco píchlo, někde zabolelo, hned jsem si šla raději lehnout a byla v klidu a tak to dopadlo, že většinu dní jsem jen proležela. Ale nevadilo mi to, protože jsem se tolik na tu naší Fazolku těšila.... V necelých 20ti týdnech jsem ucítila první pohyby - den po naší svatbě. Byl to nádherný pocit. Je pravda, že už před tím jsem měla stejné pocity, ale to jsem si myslela, že mám zkrátka jen zaražený prdy a střeva pracují, ale teď to bylo o dost silnější a už jsem si byla jistá. Od té doby jsme se s Fazolkou dorozumívali přes bříško - já jí hladila a ona na oplátku do mě přímo čutala, to abych asi nezapomněla, že nosím děťátko - jako bych mohla zapomenout....... Dávala o sobě čím dál tím víc vědět a když jsem poprvé uslyšela její srdíčko, prostě jsem se rozplakala. Každý den byl pro mě svátkem - cítila jsem jí v bříšku, hladila jí, zpívala, povídala.....A tak nám oboum utíkal den za dnem a já byla každým dnem šťastnější a šťastnější. Neříkám, že mi nelezlo na nervi neustálé ležení a nic nedělání, ale jak se říká - člověk si zvykne na všechno. Když mi bylo líp, hned jsem toho využila a šla nakupovat všechno potřebné a pomalu jsme se s manželem připravovali na příchod nového člena naší rodiny.

A tak jsem 31.10.2001 porodila po sedmi hodinách krásnou holčičku Terezku.

Porod byl úplně báječnej. Samozřejmě jsem měla bolesti a to hned křížové, ale moc mi pomohlo, že byl se mnou po celou dobu David. Statečně masíroval, kdykoliv přišly kontrakce a já hopsala na míči, byla ve sprše, pila kolu, kterou mi porodní asistentka plně doporučila - prý jsou v ní cukry a ty teď budu potřebovat :-) Je pravda, že mi při porodu ležela porodní asistentka na břichu, že mě nastřihli, ale všechno mi bylo jedno, když už jsem jí konečně držela v náručí. Byla jsem šťastná stejně jako David, který si jí mohl taky hned pochovat. Byli jsme všichni tři celé dvě hodiny spolu a potom nás odvezli na nadstandard (naštěstí byl volný) a Terku si vzali k sobě. Měla jsem odpočívat a nabírat síly, ale já nějak nemohla usnout - bylo tolik zážitků...... A tak jsem celou noc nespala.... A pak následovala druhá...... třetí........ Terka plakala hlavně v noci - měla obrácený režim a když přes den spinkala jak andílek, k nám se zase hrnuly návštěvy, takže ze spaní opravdu nic nebylo. K tomu mi ještě vštěpovali, že musím kojit po dvou až třech hodinách (to jsem jí musela i budit), takže jsem vlastně nedělala nic jiného, že jsem chodila do sprchy, nahřívala prsa, myla se, "větrala", kojila, houpala a pořád dokolečka...... A tak se to ve mě hromadilo.

Po týdnu nás pustili domů a já byla tak zdrchaná... neustále se mi chtělo brečet. Ve chvíli, kdy jsem si měla pyšně nést Terku do auta, jsem jí jen zabalila do deky a rychle utíkala, aby už jsme byly doma a na přání sousedky ani neodpověděla a zabouchla dveře a brečela jsem a brečela. V noci to bylo ještě horší. V hlavě se mi honily myšlenky, že jí prostě nechci, že nemá právo nám měnit život, že se teď všechno točí jen kolem ní, nic nebude stejné, je teď na mně závislá....... K ránu to došlo až tak daleko, že jsem volala mámě, že jí opravdu nechci a jestli jí nechce ani ona, tak jí dám k adopci (ještě teď mám slzy na krajíčku, protože v tu chvíli bych to opravdu udělala).

Mamka se zachovala skvěle - přijela hned ráno, vzala si dovolenou, aby se mnou byl někdo doma a myslela, že všechno zvládnem, že mi pomůže...... Ale prostě to nešlo. Já pořád brečela, nemohla jsem se na Terku ani podívat a při každém jejím brekotu z hladu, mě to chytalo ještě víc. Kojila jsem a brečela, nemohla s ní být v jedné místnosti, nic jsem k ní necítila - vlastně to bych lhala - cítila jsem nenávist a nezájem. Večer to došlo tak daleko, že jsem s nikým nekomunikovala a mé jediné přání bylo od všeho utéct, utéct někam daleko a už se nikdy nevrátit. Nevěděli co se mnou. Celá jsem se třásla a odmítala komunikovat a tak zavolali záchranku. Hned jak mě viděli, vzali si od manžela moje doklady, naložili do sanitky a už jsme jeli. Zkoušeli mě uklidnit, čím dál jsme byli od domova, šlo jim to líp a líp a já byla klidnější.

Říkala jsem si, že mě vezou do Podolí, tam mi dají prášky na uklidnění a já se konečně vyspím a bude všechno fajn. Konečně sanitka zastavila, vyvedli mě z auta, byla tma, nevěděla jsem, kde to vlastně jsme, protože v Podolí to přeci vypadá jinak...... Dovedli mě do přijímací místnosti a nechali mě tam. Byla jsem jen tak v teplákách a v noční košili, kterou jsem měla úplně promočenou od mléka, které mi z prsou přímo stříkalo, protože jsem už dlouho nekojila, byla mi zima, měla jsem strach....... Konečně na mě paní za sklem promluvila: "Byla jste tady už někdy?" A já na to:"Když já ani nevím, kde jsem", protože celých deset minut mi opravdu nikdo nevěnoval pozornost, natož aby mi milostivě řekli, kam mě to vlastně odvezli. A paní s hrozným opovržením na mě vyhrkla: "No přece Bohnicích!".....................................

A pak následovaly, troufnu si napsat, nejhorší dny mého života umocněné mým šestinedělím...