poporodní deprese

Zažila jsem to taky - nervy v těhotenství (neprokázané ale ani nevyloučené podezření na akutní toxoplazmózu), vyvolávaný porod, porod rozbíhající se tři dny a nadále protahovaný a komplikovaný, asistentku na břiše, obrácený režim holčičky (první tři noci v porodnici jsem snad nespala v kuse ani hodinu, většinu času jsme trávily procházkami po chodbách, abychom aspoň nerušily maminku a miminko s námi na pokoji), procesí návštěvníků (copak se jim to dá zakázat?)...navíc manžel hned druhý den po porodu musel odjet, dlouho jsem přenášela, on vyčerpal celou dovolenou a musel se vrátit, pracoval tehdy v zahraničí. Viděla jsem ho znovu až po sedmi týdnech, kdy si mě a malou přijel vyzvednout a odvézt s sebou. Na všechno jsem byla sama, i na blbnutí na úřadech. Tedy bydlela u mě babička, ale od sedmdesátileté paní jsem mohla požadovat "jen" to, aby vařila a nacpávala pračku. Naštěstí to nedošlo tak daleko, abych svoji dceru nenáviděla, ale fakt jsem si hrábla na dno a pro všechny podobně postižené mámy mám plné pochopení.

To, že Tě odvezli do Bohnic, notabene bez vysvětlení a informování rodiny, je dost otřesné. Ona ale taková zanedbaná nebo nerozpoznaná laktační psychóza může mít pro dítě fatální následky (to není omluva).

Myslím, že by měla být pro manžela nebo nejbližší příbuzné rodičky ze zákona možnost zůstat s ní pár dní doma (tedy aniž by si museli vybírat dovolenou), když to okolnosti vyžadují. Taky školené asistentky doházející domů v rámci poporodní péče by mohly přispět nejen faktickou pomocí a radou, ale kvalifikovaně by posoudily i psychický stav novopečené maminky.