Drž se...

ahoj Petruše, tvoje povídání jsem přečetla jedním dechem. O tom, co popisuješ, jsem dost přečetla a trošku zažila na vlastní kůži, i když ne tolik, jako ty. Když jsem v porodnici viděla Ríšu, který měl necelá tři kila, 47 cm, žloutenku, tak moje první reakce byla - ježíšmarjá, co já s tím budu dělat?, Vždy´t já nic neumím, to nezvládnu... Navíc, jak měl žloutenku, nechtěl pít, ještě zhubnul...no děs, byla jsem z toho pár dní úplně mimo, obviňovala jsem se, že jsem špatná máma, žemoje dítě nepije, ale chlapeček vedle pije jak duha.. Naštěstí mi moc pomohla paní doktorka i sestřičky, uklidnily mě takovým způsobem, že to nakonec šlo. A teď - je to pěknej čtyřletej diblík..
Petro, obdivuju tvojí odvahu o tvých problémech psát, znám i několik dalších holek, které měly po porodu stejné problémy, jedna byla dva měsíce na psychiatrii. Jen jsem v šoku, jak s tebou jednali - to přece nejde, aby tě bez tvého souhlasu odvezli do Bohnic - věděl to tvůj manžel, rodina??
Netrpělivě čekám na pokračování, doufám,že už máš tu noční můru za sebou a těšíte se s manželem s krásné holčičky.
ahoj Susina