Re: Jak je to možné!

Ahoj holky,
děkuju moc za Vaše reakce. Ze začátku jsem si myslela, že jsem nějaká výjimka, že se to stvává jen těm "slabším", ale postupem času jsem se s poporodní depkou setkávala častěji a častěji a člověk si uvědomí, že prostě není dokonalý.
Petro, jenom jsem chtěla reagovat na tvůj příspěvek - manžel byl celých sedm dní v porodnici se mnou, dost mi pomáhal, kolíbal a dělal, jak jsme později nazvali - indiánskou babičku :-) - chodil s Terkou po pokoji, houpal a zpíval "hum, hum, hum" a na Terku to fakt zabíralo :-) Jenže ten den, co jsme dorazili domů, musel bohužel nutně do práce - musel se obhájit, protože na něj svalili dost hnusnej podfuk. A ještě když jsem u toho obhajování a vysvětlování :-) - mamka se snažila získat pomoc u doktorů, ale protože ode mě nemohla odejít, byla odkázaná na mobil - na gynekologii jí odkázali na obvoďáka, jemu se změnilo číslo, které samozřejmě neměla a dětská doktorka mohla přijít až v 17.00 hod. Tak jsme na ní čekali jak na smilování (kolem 16.00 dorazil i manžel),ale bohužel se zdržela a mě bylo fakt bídně, tak zavolali záchranku. Ty řekli - jasná laktačka (haha), vysvětlili, že to jinak prostě nejde, že mě musí odvést (mě v tu dobu vůbec nezajímalo kam, nebo jsem si spíš myslela, že to bude prostě tam, kde jsem rodila). Jenom díky hodný sestře na oddělení se vůbec celá rodina dozvěděla, na jaký pavilon mě umístili - protože budka byla na peníze a já fakt u sebe nic neměla, tak mi půjčila mobila na SMS. A hned se za mnou manžel s mým taťkou rozjel a chtěli vysvětlení - tam jim řekli, že je to laktačka a vylíčili to v nejhorším světle a nechtěli je vůbec za mnou pustit, ale nakonec se jim to podařilo a přinesli mi aspoň věci na převlečení a hygienické potřeby, protože i toaleťak musel mít člověk svůj a nebo si ho koupit u sestřiček :-( V ten den jsem viděla poprvé mýho taťku se slzama v očích. Dost mě mrzelo, že se mnou udělali jen jeden vstupní rozhovor a hned si byli jistí, že je to laktační psychóza, i když tomu tak vůbec nebylo a já kvůli nim musela přijít o mléko a šest dní s mojí dcerou :-( .
No, nějak jsem se rozepsala, ale chtěla jsem jenom nastínit situaci, že opravdu jak manžel tak rodiče pro mě udělali, co bylo v jejich silách a věřte, moc toho není, když se za vámi zavřou dveře.
Petruše