Přidat názor k článku DDT porodnictví

Domnívám se, že pan Marek nevyužívá k prosazní svých, jistě v mnohém prospěšných a chvályhodných názorů, čistých zbraní. Jak v tomto článku, tak i ve své knize Nová doba porodní spíše maminky zastrašuje, nežli by jim poradil a pomohl najít cestu optimální a bezpečnou jak pro ně, tak pro jejich děti. Trhání hlav dětem podle mého názoru není běžnou medicínskou praxí a pokud již autor článku považuje za vhodné zde tuto tragickou událost zmiňovat, měl by také nadnést fakt, že bez lékařské pomoci by zemřela i matka, že matka nebyla sto své dítě sama, neřku-li doma porodit a že matka v tomto případě díky lékařům přežila. V domácím prostředí by se dítě živé nenarodilo a matka by porod nepřežila. Lékaři zdemožná udělali chybu a nerozhodli se správně, ale stavět to do té roviny, že zavinili smrt dítěte tím, že vedli jeho porod je nesmysl. Dítě mělo šanci přežít, pokud by se narodilo císařským řezem, což se bohužel nestalo, ale doma by si ho matka také těžko provedla, že?

Výše zmíněnou autorovu publikaci jsem četla ještě jako těhotná, v době, kdy jsem neměla příliš informací o tom, jak mohu v ČR porodit. Dočetla jsem se v ní řadu poučných věcí, ale také nic, co by mne na můj porod jakkoliv připravilo. Po jejím přečtění jsem měla z porodu opravdu strach. Pan Marek v knize vylíčil porodnice jako sterilní nelidské prostředí, kam jdete jako kráva na porážku a kde porod automaticky znamená traumatické a doživotní následky pro vás i dítě. Kdežto doma naopak se rodí samo, nemůže se nic stát, vše máte pod kontrolou, neboť k úspěšnému porodu stačí postel a instinkty.

Musím říci, že můj, medicínsky vedený (ačkoliv jsem chtěla do CAPu, zdravotní důvody a komplikace rozhodly pro Apolináře) byl tím nejkrásnějším zážitkem mého života. Byla jsem vděčná za monitor, lékaře a jejich péči. Porod trval 46 hodin a chvílemi to bylo opravdu děsivé. Nikdo mne nenapomínal, nikdo mne nedirigoval, vše se řídilo mými potřebami a já se ráda nechala vyšetřit, poslechnout... Porodní lůžko či spíše křeslo bylo po těch vysilujících hodinách pohodlnou skořápkou do níž jsem se schoulila, protože vlastní nohy by mne už jistě neudržely.
Ráda na svůj, dost dlouhý a náročný, porod vzpomínám. Neumím si představit, že bych totéž absolvovala doma. Že bych se musela spolehnout sama na sebe a své instinkty. Ty už totiž nejsou co bývaly. Možná prababička neandrtálec měla své instinkty vyvinutější, ale já jsem si téměř jistá, že my, dnešní mámy už jen těžko rozpoznáme, zda nemá naše miminko během porodu potíže, zda nenastala ta hrozná situace, kdy by musel lékař zasáhnout. Nepoznala jsem ani vlastní zdravotní komplikace v těhotenství, myslela jsem, že jsou to normální věci v těhotenství až bylo málem pozdě. Instinkty jsou pěkná věc, ale svěřit jim svůj život a život dítěte? To je dost malá pojistka. Proto říkám: DOMA NE.
Lékař z vás nemusí dítě tahat, ale měl by tam být. Měl by být blízko někdo, kdo se vyzná, kdo vám pomůže, poradí a kdo to kdyby něco taky zachrání.

Pokud se teprve chystáte přivést své dítě na svět, tak Markovu knihu nečtěte, anebo ji alespoň berte s rezervou. Za ten strach z porodu to fakt nestojí a taky, jak bych vám všem moc přála, váš porod jistě tak hrozný nebude. Informace nejsou moc čerstvé, tak jak popisuje pan Marek se rodilo před 20ti lety.