Přidat názor k článku Moje mateřská dovolená - nervy v kýblu

Ahoj,
jsem na tom s věkem a pohlavím dětí stejně. Rozdíl je asi jen, že za měsíc už u nás budou kluci tři :-). Bydlíme na sídlišti v paneláku. Starší tedy již chodí do školky, ale jen na dopoledne.

K těm problémům: myslím, že je to naprosto normánlí, řeší to všichni a ne že nikdo, ale chce to řešit.
Píšeš, že se staršímu nemůžeš věnovat, mladší vám to pokazí. To je myslím chyba. Vemte si se starším malování (atd.) na stůl, mladšímu dejte na zem mouku, nebo těstoviny, nebo modelínu, a"t si pracuje a sterší ať kreslí. A mladší se prostě musí naučit, že to bráchovi nesmí kazit, byť to bude za cenu řevu.

Stejně to platí naopak, nechápu tu větu: "Nemohu se věnovat vlastně ani mladšímu, s čím si začnem hrát, starší nám vezme, neb to "poščebuje"". Jak potřebuje? Prostě si s tím teď hrajeme s malým, tak mu to nedám, ne?
U nás to bylo docela těžký, ale kluci si zvykli, starší třeba nesnášel, když mu mladší něco zboural. U toho byl hrozný řev. Ale teď už se propracoval k tomu, že prostě věže postaví dvě, jednu si dá na vysokou skříňku a druhá zůstane na zemi, ta "je pro bráchu na zbourání", protože malej ještě neumí stavět, ale uvidíme, jestli to zvládne aspoň rozbourat ;-). Vůbec u nás hodně pomohlo zdůrazňování, co ještě všechno mladší brácha nezvládne a jak je ten starší šikula, že už to umí, hlavně tedy ze začátku, teď už toho umějí skoro stejně.

Proč nepřicházejí v úvahu celodení výlety? Mladší může spát v kočáru, ne? My teda nikam moc nechodíme, ale to je mojí leností ;-).

A zdemolovaný byt? No nevím, mlácení do nábytku a podobné zakazuji, celkem si na to zvykli (dávám vždy alternativu, jako: "do skříně dřevěným kladivem mlátit nesmíš, do gauče jo, jdi na gauč"). Ale přes neustálé zdůrazňování, že malovat JENOM na papír prostě máme počmárané zdi, na to jsem si holt zvykla, až vyrostou, tak vymaluju ;-).

Naši kluci ale taky rozhodně nejsou neproblémoví, jídlo je hrůza (poslední dobou je krmím u pohádky), když jdeme z písečku tak starší leze do schodů po čtyřech a řvoucího mladšího táhnu na ruce, nočníček zkoušíme, ale často máme loužičku na koberci, starší si nosí ze školky různé "nápady" jako třeba, že na nás často jako střílí a netuším, jak mu v tom mám zabránit, mnohonásobné vysvětlování ani zakazování nepomohlo, atd., atd.
Je to prostě těžký, ale jde to :-). Pokud máš pocit, že je toho na Tebe moc, klidně bych i toho psychologa vyhledala, na tom není nic špatného :-), taky se tam možná dostanu, až přestanu po porodu kojit ;-).
Omlouvám se za překlepy, nemám moc čas na kontrolu.
Eva